Čas jen pro mě

Rozdílné kořeny

Vdávala jsem se před třiceti lety za studentskou lásku. Vlado pochází z Bratislavy, po mamince je částečně Maďar, po otci má polskou a rakouskou krev. Možná i proto se tak snadno učí jazyky a je odjakživa světoběžník.

To já jsem se narodila v Praze ve Vinohradské nemocnici, na Vinohradech jsem chodila do jazykové školy i na gympl, jen na vysokou jsem se posunula do jiného pražského obvodu – na lékařskou fakultu blízko Karlova náměstí. Tam jsem také potkala Vlada, který chodil o dva roky výš.

Po svatbě jsme nějakou dobu žili v Praze. Vlado už pracoval na chirurgii, já začala dráhu praktické lékařky a oba jsme se připravovali na atestace. A taky se nám narodila naše dvojčata – Vojta a Verunka. Vlado se rozhodl zaměřit na plastickou chirurgii a na soukromé klinice, kde byl zaměstnaný, se mu dařilo. Pak přišla nabídka, která nám změnila život.

Příběh Heleny (59): Pravda je někdy úplně jiná

Nabídka, která nám změnila život

„Ivuško, dostal jsem skvělou nabídku,“ křičel mezi dveřmi. „Mám možnost vybudovat kliniku plastické chirurgie na Slovensku. Rozumíš? Já!“ rozplýval se. „Na pár let tam vyjedeme, pak uvidíme,“ měl jasno.

To nadšení jsem úplně nesdílela. Opustit rodiče, přátele a známé, odejít z rozbíhající se praxe… vlastně přetrhat kořeny a odjet někam, kde kromě Vladovy rodiny nikoho neznám. V duchu jsem si říkala, že to je jen na pár let.

Tak jsme se přestěhovali. Vlado se s nadšením pustil do budování kliniky, já jsem začala pracovat na půl úvazku.

Příběh Kristýny (39): Okradla mě vlastní teta

Děti byly ještě malé, chodily do školky a bylo třeba se jim věnovat. Když začaly školní docházku ve slovenské škole, trochu jsem z toho byla nervózní. „Myslíš, že se naučí dobře číst a psát i česky?“ ptala jsem se Vlada. – „Ty všechno moc řešíš!“ smál se. „Vždyť je přece úplně jedno, jestli budou chodit do školy tady nebo v Česku. Hlavně, ať se učí jazyky, jsou to přece Evropané,“ ukončil diskusi.

Léta běžela, Vlado vydělával dobré peníze, takže jsme si postavili dům. Pochopila jsem, že návrat do Čech se nekoná. „Ivuško, co pořád řešíš?“ řekl mi. „Autem jsi v Praze za čtyři hodiny.“ Já vím, je to pravda.

Děti odmaturovaly a Vojta začal studovat ve Vídni, Veronika v Bratislavě, pak odjela do Finska. Moje praxe praktické lékařky fungovala a funguje. Jenže já tu za tu dobu nemám skoro žádné přátele, snad jen Vladovu sestru s rodinou.

Příběh Martiny (40): Moje máma nemá ráda mě ani vnoučata

Nic mi vlastně nechybí, ale...

Během covidu mi v Praze zemřel otec a maminka zůstala sama. Bylo hrozně složité jet za tátou do nemocnice, vyřizovat pohřeb a další věci. Najednou jsem se stala cizinkou ve vlastní zemi. Maminka odmítla přestěhovat se do Bratislavy, tak jsem na dálku zařizovala domov seniorů.

Strašně se mi stýská po Praze, připadám si vykořeněná. Ale na Slovensku mám manžela, který mě miluje (a já jeho), společný dům a práci, pro mé děti je domovem Bratislava.

Dobře se nám daří, můžeme si dovolit krásné dovolené, procestovali jsme téměř celý svět. Do Prahy jezdím dvakrát do měsíce za maminkou.

Nemůžu si vlastně nikomu postěžovat. Jen si tam připadám tak sama. Co mi chybí? Vlastně nic. Jen „rodná hrouda“.