Čas jen pro mě

Proměna za zavřenými dceřmi

Můj otec byl lékař. Ve městě ho zdravili i lidé, které neznal. Nosili mu domácí vajíčka a děkovali, že pomohl jejich mamince. Jako malá jsem si myslela, že existují dva otcové. Ten venku a ten, který se objevil, když za poslední návštěvou zaklaply dveře.

Doma se všechno řídilo jeho náladou. Rozlitý čaj mohl skončit mávnutím ruky, ale také večerem, na který jsem se snažila zapomenout. Někdy mě zavřel do tmavé komory. Seděla jsem mezi zavařeninami a počítala, kolikrát nahoře spláchne voda. Podle toho jsem odhadovala čas.

„Podívej, k čemu mě nutíš,“ říkával potom.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Sandry (30): Proč mě máma nikdy neměla ráda?

Trpěla jsem

Dlouho jsem mu věřila. Snažila jsem se být tišší, pořádnější, nosit samé jedničky. Maminka zemřela, když mi bylo osm, a já neměla komu říct, že se mi domů nechce. Jednou jsem to zkusila ve škole. Třídní si pozvala otce. Odcházel od ní usměvavý. Já ten večer nedostala večeři.

Ve třinácti jsem skončila v nemocnici, protože jsem už nedokázala dál. Podrobnosti si nechávám pro sebe. Pamatuju si ale sestřičku, která počkala, až otec odejde, a posadila se ke mně.

„Bojíš se ho?“ zeptala se.

Poprvé se někdo neptal, co jsem provedla.

Vysvobození

Nakonec jsem se dostala k tetě. Nebylo to rychlé ani jednoduché. Ještě několik měsíců jsem se před každým jídlem ptala, jestli si smím vzít. Teta pokaždé odpověděla stejně: „Andrejko, máš hlad? Tak jez.“

V osmnácti jsem s otcem přerušila kontakt. Sedm let jsme se neviděli. Vystudovala jsem účetnictví, našla práci a poznala Martina. Když poprvé zvýšil hlas kvůli rozbité pračce, rozbrečela jsem se. Seděl pak se mnou na podlaze mezi mokrými ručníky, dokud jsem mu nedokázala vysvětlit proč.

Tip na zajímavou knihu

Klára Mandausová: Na špičce jehly

Její život byl tanec na špičce jehly, výsostném místě, na němž ztratit balanc znamená krvavý pád. Začal tím nejhorším způsobem. Bez matčina objetí, s otcem, který ji miloval tak, až ji téměř zničil. Nedobrovolně provdaná za důstojníka Rudé armády zažívala peklo. Tyranie psychopata ji dohnala do psychiatrické léčebny. Zcela paralyzovaná po prožité hrůze přestala komunikovat. Jediným pojítkem s okolním světem se staly její prsty, bavlnky a látka. Vyšívala, vyšívala a vyšívala… Trauma stálo u přerodu nešťastné ženy ve světově uznávanou umělkyni. Příběh inspirovaný skutečným životem začíná ve třicátých letech minulého století, provádí čtenáře krutými padesátými, uvolněnými šedesátými lety i dobou normalizace a vrcholí v novém, svobodném miléniu. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Nic nepochopil

Otci jsem napsala až v pětadvaceti. Chtěla jsem vědět, jestli si něco připouští. Jestli někdy přemýšlel o tom, jaké to pro mě bylo. Sešli jsme se v kavárně. Přinesl mi bonboniéru.

„Tak už ses přestala zlobit?“ Měla jsem připravené otázky. Po téhle větě mi připadaly zbytečné.

Přesto jsem přišla znovu. Dvakrát ročně, vždycky na veřejném místě. Tvrdila jsem Martinovi, že mě zajímá, jak jeho hlava funguje. Ve skutečnosti jsem pořád čekala na jedinou omluvu.

Místo ní přicházely výčitky. Byl jsem na tebe sám. Neměl jsem to lehké. Jednou pochopíš.

Tentokrát jsem ale mohla zaplatit a odejít. Poprvé jsem to udělala s tak roztřesenýma rukama, že mi vypadly mince. Podruhé už jsem si před kavárnou dokázala zavolat taxi.

Omluvy jsem se nedočkala

Když mi loni zavolali, že otec zemřel vlastní rukou, seděla jsem zrovna v kanceláři nad fakturami. Zeptala jsem se, co musím zařídit. Potom jsem zavolala Martinovi a požádala ho, aby pro mě přijel.

Na pohřbu mi cizí žena vyprávěla, jak byl otec laskavý. Přikývla jsem. Neměla jsem sílu jí vysvětlovat svůj život.

Doma jsem pak brečela. Oplakávala jsem i možnost, že se jednou omluví.

Je mi třiatřicet a pořád si občas sedám tak, abych viděla na dveře. Když se ale večer vracím domů, nemusím na chodbě poslouchat, co mě uvnitř čeká. Odemknu, odložím tašku a zavolám na Martina. Někdy mi odpoví z kuchyně, jindy z koupelny.

A já jdu dál.