Čas jen pro mě

Tajemná půda

Na půdu domu po babičce jsem vystoupala poprvé až tři měsíce po jejím pohřbu. Je mi skoro padesát, ale na vrzajících schodech jsem se znovu cítila jako malá holka, která tajně pátrá po vánočních dárcích.

Dům zdědila maminka, jenže kvůli nemocným kolenům se do vyklízení nehrnula. A tak ten úkol připadl mně.

„Hlavně nic nevyhazuj bez rozmyslu,“ připomínala mi. „Babička schovávala i věci, které měly dávno skončit v kamnech.“

Půda voněla prachem, vyschlým dřevem a levandulí. Pod trámy stály kufry, krabice s nádobím a stará šatní skříň, které jsem se jako dítě bála. Babička tvrdila, že se v ní zabydlely myši. Já však občas slýchala, jako by uvnitř někdo nehtem škrábal po dveřích.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Anežky (60): Proč se mi ve Valencii zdálo o mrtvém vojákovi?

Klíček do minulosti

Otevřela jsem první kufr. Ležely v něm ubrusy, zažloutlé fotografie a dědečkův kabát. Když jsem ho zvedla, z kapsy vypadl malý mosazný klíček. Okamžitě jsem si vzpomněla na zamčenou zásuvku v půdní skříni. Klíč do ní zapadl.

Uvnitř nebylo nic kromě obálky s mým jménem. PETRA stálo na ní roztřeseným písmem. Pod jménem byla připsána dvě slova: Až přijdeš.

Posadila jsem se na podlahu a obálku otevřela. Papír uvnitř byl starý, na okrajích zažloutlý.

Petruško, jestli tento vzkaz čteš, už ti nemohu nic vysvětlit. Prosím, podívej se pod třetí prkno od okna. Ať uslyšíš cokoli, neotáčej se.

Rozesmála jsem se. Babička měla ráda tajemství, ale tohle už bylo příliš. Přesto jsem prkna spočítala. Třetí bylo uvolněné. Klekla jsem si a zasunula prsty do mezery.

Vtom za mnou zapraskala podlaha.

„Petruško…“

Hlas byl tichý, téměř laskavý. Jen byl v mém podvědomí, nebyl skutečný. Přesto mi ztuhla krev v žilách. Přesně tak mi říkávala babička.

Neotočila jsem se.

Tip na knihu s nádechem tajemna

Jak byste reagovali, kdybyste zjistili, že s vámi v pokoji žije duch? A že si s ním docela rozumíte? Paranormální romance, kterou můžete znát z televizních obrazovek. Cole se s mámou přestěhuje do New Yorku a je celkem překvapený, když si uvědomí, že s ním v pokoji žije duch sedmnáctileté dívky jménem Bea, která zemřela před sto lety a je údajně prokletá. Brzy se však spřátelí a díky sdílené lásce k hudbě se i zamilují. Jenže pak Cole objeví způsob, jak kletbu zlomit. Ale pokud by se mu to podařilo, musel by se smířit s tím, že o Beu navždy přijde. (Vydává nakladatelství Yoli.)

Kdo je Marie?

Prkno povolilo a pod ním se objevila plechová krabička. Vzala jsem ji a seběhla dolů. Teprve v kuchyni jsem se odvážila otevřít víčko.

Uvnitř ležela fotografie mladé ženy s miminkem. Žena byla podobná babičce, ale nebyla to ona. Na zadní straně stálo: Marie s Petruškou, červen 1977.

Narodila jsem se v červnu 1977. Moje maminka se ale jmenuje Alena.

Pod fotografií byl druhý dopis. Babička v něm přiznávala, že jsem nebyla dcerou ženy, kterou jsem celý život považovala za maminku. Porodila mě její mladší sestra Marie. Trpěla těžkými depresemi a několik měsíců po mém narození zmizela. Rodina mi řekla, že zemřela při nehodě. Ve skutečnosti ji nikdy nenašli.

Na konci dopisu stálo: Marie se někdy vrací. Vždycky na půdu. Nikdy se za jejím hlasem neotáčej, protože pak už tě nepustí odejít. Utekla jsem z půdy a plechovou krabičku tam zapomněla.

Fotka je jiná!

Ještě téhož večera jsem zavolala mamince. Dlouho mlčela, pak se rozplakala.

„Chtěli jsme tě chránit,“ zašeptala.

Dům jsme se rozhodly prodat. Když jsem o týden později přijela naposledy, půdní dveře byly otevřené. Přísahala bych, že jsem je zamkla.

Na nejvyšším schodu ležela krabička s fotografií. Otevřela jsem ji a překvapeně se na ni dívala. Mladá žena s miminkem tam nestála sama. Vedle ní jsem byla já – devětačtyřicetiletá, v oblečení, které jsem měla minule na sobě.

A na zadní straně přibyla čerstvým inkoustem jediná věta:

Příště se otočíš, Petruško.

V domě se v naší nepřítomnosti pohybovali lidé z realitky. Udělal si ze mě někdo legraci? Nebo to opravdu byla Marie?