Čas jen pro mě

Klidný rozchod

S Petrem jsme byli manželé devět let a máme dvě děti – pětiletého Jonáše a čtyřletou Julii. Rozvedli jsme se před rokem a půl. Žádné létající talíře ani dramatické scény před soudní budovou. Prostě jsme zjistili, že se máme mnohem raději, když spolu nebydlíme.

Petr si děti pravidelně bere a naše komunikace se postupně ustálila na praktických větách typu: „Julie má rýmu“, „Jonáš potřebuje nové bačkory“ a „Nezapomeň jim v neděli vrátit bundy.“

O jeho milostném životě jsem nic vědět nepotřebovala.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Emy (36): Myslela jsem, že každou středu jezdí za babičkou

Šok!

Pak jsem odjela s dětmi na deset dní k moři. Po návratu jsem se v pondělí dostavila do kanceláře opálená, odpočatá a pevně rozhodnutá, že tentokrát mi dovolenková pohoda vydrží minimálně do středy.

Vydržela do 8.17.

„Evi, pojď, představím ti naši novou kolegyni,“ zavolala na mě šéfová. U kávovaru stála vysoká brunetka. „Tohle je Klára.“

Usmála jsem se. Klára se usmála. Pak přestala. Já také.

Znala jsem ji totiž z fotografie, kterou mi před dvěma týdny ukázala Julie na Petrově telefonu.

„To je tatínkova Klálka,“ oznámila tehdy.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Inky (59): Sestřenice mi celý život záviděla

Tatínkova „Klálka“

Teď tatínkova Klálka stála dva metry ode mě a držela hrnek s nápisem Choose happiness (Zvolte si štěstí). Osud má někdy opravdu odporný smysl pro humor.

„Vy se znáte?“ zeptala se šéfová.– „Tak trochu,“ řekla Klára. – „Spíš z doslechu,“ doplnila jsem.

Následovalo ticho, během něhož jsem pochopila, že deset dní u moře rozhodně nestačí na získání skutečné duševní rovnováhy.

Nejhorší ovšem bylo, že Klára byla milá. Kdyby byla protivná, měla bych situaci výrazně jednodušší. Jenže ona mi podržela dveře, pochválila šaty a dokonce přinesla domácí bábovku.

Odpoledne přišla rána největší.

„Mimochodem,“ řekla opatrně, „Jonáš včera říkal, že vás bolí záda. Už je to lepší?“ Zírala jsem na ni.

Existuje totiž něco mnohem horšího než představa, že jiná žena spí s vaším bývalým mužem. Představa, že s ním probírá vaše záda.

„Výborně,“ odpověděla jsem. „Až budete mít chvilku, můžete mi říct, co dalšího o mně doma řešíte?“

Klára zrudla. Já se začala smát. A ona nakonec taky.

Příměří

Od té doby spolu pracujeme tři měsíce. Kamarádky z nás nejsou a asi nikdy nebudou. Ale dokážeme vedle sebe normálně existovat. Dokonce jsme zavedly jedno nepsané pravidlo: v kanceláři neřešíme Petra. Kupodivu ho dodržujeme.

Minulý týden jsem si ale přišla vyzvednout děti a Petr se mezi dveřmi zeptal: „Prosím tě, co se děje s Klárou? Poslední dobou si ze mě pořád dělá legraci.“ – Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Asi špatný vliv v práci.“

A poprvé od našeho rozvodu jsem měla pocit, že spravedlnost skutečně existuje.