Čas jen pro mě

Pro nejmilejší Miladu

Babičku Miladu jsem měla moc ráda. Žili s dědou takovým tím obyčejným, ale vlastně krásným životem. Když děda zemřel, babička po něm hodně truchlila a do roka odešla za ním.

Po babičce jsem si nechala krabici se starými vánočními ozdobami, které babička každý umisťovala na stromeček. Nedávno během úklidu po malování jsem chtěla ozdoby přendat do pevnější krabice. Na dně té původní , už dost ponočené, jsem v zažloutlé obálce našla fotografii mladíka na kole. Na zadní straně stálo úhledným písmem: Pro nejmilejší Miladu. Jirka, červen 1951.

Babičce na té fotografii bylo osmnáct. Jirkovi devatenáct. Mně je dnes sedmatřicet a teprve nad tou krabicí jsem pochopila, jak málo jsem o jejím životě věděla.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Jolany (35): Tajná láska babičky Jarušky

Kdo byl Jirka?

„Kdo byl Jirka?“ zeptala jsem se mámy.

Vzala fotografii do ruky a chvíli mlčela. „O něm babička skoro nemluvila. Jen jednou řekla, že odjel.“

Odjel. Tak prosté slovo pro něco, po čem už se dva lidé nikdy nesetkali.

Babička vyrůstala v malém městě na jihu Čech. Pracovala jako učnice v krejčovství a po večerech chodila s kamarádkami tancovat do sálu za radnicí. Tam se seznámila s Jirkou.

Uměl opravit jízdní kolo, hrál trochu na harmoniku a prý dokázal rozesmát i jejího přísného otce.

Velká láska

„Počkej na mě před dílnou,“ říkal jí. „Projedeme se k rybníku.“ – „A co když nás někdo uvidí?“ –„Tak uvidí dva lidi na kole.“

Tohle jsem se nedozvěděla od mámy. Babička si jejich rozhovory poznamenala na několika stránkách školního sešitu. Schovávala je celý život mezi střihy na šaty právě v té velké krabici s ozdobami.

V létě 1951 se Jirkovi rodiče rozhodli odejít za hranice. Jeho otci hrozily potíže kvůli někdejšímu podnikání a doma se o tom mluvilo šeptem. Milada se o jejich úmyslu dozvěděla až dva dny před odjezdem.

„Pojď s námi,“ prosil ji Jirka, když se naposledy sešli u rybníka. – „Mám tady rodiče. A ty víš, že mě nepustí.“

Tip na zajímavou knihu

Ditta Kůtová: Marmeláda

Když učitelka Marcela přijde o práci, začne se její život pomalu rozpadat. Zmateně bloumá sídlištěm a lidé jí časem začnou říkat prostě Marmeláda. Nikdy nikam tak úplně nezapadala, a jak se postupně odkrývají střípky její minulosti, odhaluje se také její těžko pochopitelná zranitelnost a neschopnost se bránit. Navzdory drsným okolnostem si v sobě ale uchovává zvláštní laskavost a upřímnou touhu pomáhat. (Vydává nakladatelství Vyšehrad.)

Nevěřila, že opravdu odjede

Podle babiččina zápisu se ten večer pohádali. On si myslel, že ho nemá dost ráda. Ona nedokázala uvěřit, že po ní žádá, aby opustila domov během dvou dnů. Rozloučili se bez objetí.

Zpráva, že Jirkova rodina zmizela, se po městě roznesla rychle. Jejich odchod prý byl dost dramatický, hranice jim pomohl přejít převaděč na Šumavě.

Několik měsíců pak babička chodila kolem jeho domu delší cestou do práce. Za okny visely jiné záclony, na zahradě stával cizí kočárek. Od Jirky nepřišel žádný dopis.

V krabici jsem našla jeden od ní. Nikdy ho neodeslala. Nebyl v něm žádný velký slib. Psala, že jí chybí jejich vyjížďky, že už dovede sama spravit spadlý řetěz a že se na něj nezlobí. Poslední věta zněla: Doufám, že jsi v pořádku.

Otázka bez odpovědi

O několik let později se babička seznámila s mým dědou. Měli spolu dvě děti, zahradu plnou růží a dlouhý, někdy hlučný, ale láskyplný život. Když jsem byla malá, sedávali vedle sebe u kuchyňského stolu a přeli se, kdo dělá lepší bramboráky.

Dopis jsem vrátila do krabice. Uvědomila jsem si, že babiččina láska k dědovi nemusela být o nic menší jen proto, že kdysi čekala na zprávu od Jirky. Zůstala po něm fotografie, pár stránek v sešitě a otázka, na kterou už se nemám koho zeptat.