Čas jen pro mě

Nevyzpytatelná nálada

Když jsem byla malá, poznala jsem tátovu náladu podle toho, jak položil klíče na botník. Jestli cinkly tiše, mohla jsem mu ukázat obrázek. Jestli s nimi praštil, raději jsem pastelky schovala. Maminka říkávala, že má těžkou práci. Já si myslela, že kdybych byla hodnější, měl by ji aspoň doma lehčí.

Ve třetí třídě jsem přinesla vysvědčení se samými jedničkami. Čekala jsem u dveří, ještě v punčocháčích, které mě kousaly za koleny. Táta papír přelétl očima.

„A co tělocvik? Pořád neumíš kotoul dozadu?“

Večer jsem ho zkoušela na dece v pokojíčku tak dlouho, až mě bolelo za krkem. Vysvědčení zůstalo na kuchyňském stole pod letáky.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Sandry (30): Proč mě máma nikdy neměla ráda?

Nic nebylo podle mě

Nikdy mě nebil. Dlouho jsem to používala jako důkaz, že vlastně nemám nač si stěžovat. Kupoval mi boty, zaplatil lyžařský kurz, naučil mě jezdit na kole. Jen jsem si nepamatovala, že by na mě někdy koukal se stejnou radostí, s jakou sledoval sousedova syna, když opravoval motorku.

Chtěla jsem studovat zahradnictví. Milovala jsem skleníky, vůni mokré hlíny a představu vlastní malé prodejny.

„Květinářku může dělat každá. Ty snad máš na víc,“ rozhodl.

Šla jsem na obchodní akademii. Když jsem odmaturovala s vyznamenáním, zeptal se, proč jsem se nedostala na vysokou. Když mě později povýšili, zajímalo ho, kolik vydělává moje vedoucí.

Tip na knihu, která by vás mohla zajímat

Hannah Grace: Vánoce navždy

Kdo by to byl řekl, co zmůže jedna nevinná panenka! Clara Davenportová to v rámci rodinného podniku chtěla vždycky dotáhnout co nejdál.

Ještě donedávna šlo všechno podle plánu. Jenže pak je obvinili z krádeže návrhu panenky od nezávislého výrobce, a vlna negativní publicity na sebe nenechala dlouho čekat. A co s tím má společného Jack Kelly, který je na jméno Davenport alergický? Nápad na design hračky byl jeho! Takže když se Clara objeví na jeho prahu s tím, že jejich firma není nepřítel, Jack je odhodlaný stát si za svým.

Nicméně Clara má plán a vypadá to, že Jack bude mít problém odolat. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Chtěla jsem přece jen pochvalu

Pochvalu jsem si představovala jako dveře, ke kterým jen musím najít správný klíč. Zkoušela jsem poslušnost, dobré známky, práci přesčas, dokonale uklizený byt. Před jeho návštěvou jsem přerovnávala i hrníčky. Manžel se tomu zprvu smál. Potom už jen smutně sledoval, jak po tátově odchodu kontroluju, co jsem zase pokazila.

Když se narodila Anička, přišel do porodnice s růžovým medvídkem. Rozplakala jsem se dojetím. Myslela jsem, že teď si budeme blíž.

„Hlavně ji nerozmazli,“ řekl, když jsem si ji vzala z postýlky, protože plakala.

Medvídka má dcera dodnes. Já si bohužel stejně přesně pamatuju i tu větu.

Moje malá vzpoura

Loni jsme slavili její dvanácté narozeniny. Upekla dort sama. Korpus byl nakřivo a poleva stekla na talíř, ale Anička zářila. Táta si ukrojil a poznamenal, že její sestřenice už zvládá složitější věci.

Viděla jsem, jak dcera sklopila oči. Ten pohyb jsem znala. Dělala jsem ho celý život.

„Mně moc chutná,“ řekla jsem. „A takhle s ní nemluv, prosím.“

Táta odložil vidličku. Prý už dnes člověk nesmí nic říct. Ruce se mi třásly, ale tentokrát jsem se neomluvila. Po jeho odchodu jsem čekala úlevu. Místo ní přišel pláč. Anička mě objala a ptala se, jestli se děda zlobí kvůli ní. Zabolelo mě, jak snadno se taková vina dědí.

Od té doby k němu chodím méně. Nosím mu nákup, objednávám ho k lékaři, probíráme počasí. Někdy se přistihnu, že mu chci vyprávět o pracovním úspěchu. Už se nadechuju, ale pak se zeptám, jestli má dost brambor.

Plním si sny

Nedávno jsem si koupila kurz vázání květin. První kytice byla trochu rozcuchaná. Doma jsem ji postavila na stůl a vyfotila. Palec mi automaticky sjel k tátovu číslu. Chvíli jsem na displej hleděla. Pak jsem telefon položila.

Pořád mě mrzí, že mu ji nikdy neukážu. A ještě víc, že pořád čekám, jestli se někdy zeptá.

Anička přiběhla z pokoje a zabořila do květin nos.

„Mami, ta je krásná.“

Chtěla jsem jí vysvětlit, co všechno se mi nepovedlo. Místo toho jsem poděkovala. Večer, když usnula, jsem šla kolem stolu ještě jednou. Narovnala jsem jediný ohnutý stonek a nechala kytici být. Poprvé nemusela být lepší, aby mi směla dělat radost.