Čas jen pro mě

Bude strašitelný večírek!

Byl 31. říjen a já se rozhodla, že uspořádám strašidelný večírek. Dcera pozvala pár kamarádů, manžel slíbil vyřezat dýni a já jsem měla napéct něco tematického. Na internetu vypadaly čarodějnické prsty z lineckého těsta úžasně. Ty moje připomínaly oteklé palce po celodenním sbírání brambor.

„Tohle má někdo jíst?“ zeptal se manžel. –„Ne, vystavím je na zahradě a odeženu tím zloděje.“

Odpoledne se zatáhlo a starý dům po babičce začal pracovat. Vrzaly schody, okna povrzávala ve větru a z půdy se ozvalo tiché zadunění. Přičítala jsem ho kocourovi. Jenže ten v tu chvíli spal na gauči, břichem vzhůru a s výrazem tvora, který už vyřešil všechny životní problémy.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Evy (57): Zachránily kukačky moje vnuky?

Kam se ztrácejí čarodějnické prsty?

Ve spíži jsem objevila otevřenou dózu s koláčky. Polovina byla pryč.

„Petře!“ zavolala jsem na manžela. „Říkala jsem, že jsou pro hosty!“ – Přišel z dílny, v rukou dýni a na svetru piliny. „Jaké koláčky? Od oběda jsem nic neměl.“

Chtěla jsem mu připomenout, že po obědě snědl dva krajíce se šunkou, ale vtom se ze spíže ozvalo zaklepání. Tři pomalé údery. Oba jsme ztuhli.

„To jsou myši,“ prohlásil Petr. – „Takové, které otevírají dózy?“

Babička měla smysl pro humor

Opatrně jsem vzala smeták a otevřela dveře. Nikdo tam nebyl. Jen na polici ležel starý mosazný klíč, který jsem nikdy předtím neviděla.

Na půdě jsme našli truhlu, k níž klíč pasoval. Uvnitř byly fotografie, krajkový ubrus a zažloutlý dopis. Byl nadepsaný: Mé milé dceři, až budeš mít rodinu.

Poznala jsem babiččino písmo. Dopis byl určený mamince, ale truhla se k ní zřejmě nikdy nedostala. Babička v něm vyprávěla o svém otci, který prý každý podzim schovával ve spíži sladkosti, aby mu je děti nesnědly. Až jednou zapomněl, kam je dal. Prohledal celý dům, přičemž třikrát zaklepal na každé dveře, jako by mu koláčky mohly odpovědět.

Na konci stálo: Jestli někdy uslyšíš tři údery, nech dědečkovi něco dobrého. Byl to mlsný muž a kdoví, co si člověk přenese na druhý svět.

„Babička měla smysl pro humor,“ řekl Petr. Přesto se ohlédl ke schodům.

Tip na román o dvou ženách z různých časů, které se setkaly na jednom místě

Jana Poncarová: Neviditelné minuty

Je rok 2023 a stěhuju se do Domažlic. Odcházím tam dobrovolně, za svou láskou. Nečekám, že ji tam potkám – je rok 1845 a do stejného města přijíždí Božena Němcová. Protože musí.

Co se od té doby pro nás spisovatelky změnilo? Obě čelíme podobným výzvám. Krademe si čas na své psaní, obhajujeme se, chceme vytvářet domovy svým blízkým, ale i literaturu. Máme výčitky, že potřebujeme psát a být samy sebou. Zvládneme to? (Vydává nakladatelství Motto.)

Jak tchynin guláš rozesmál hosty

Večer dorazili hosté. Zapálili jsme svíčky, děti rozvěsily papírové netopýry a já postavila do spíže talířek s koláčky. Jen tak. Pro jistotu.

Pak přišla moje tchyně s hrncem svého pověstného guláše. „Aby tady bylo taky něco pořádného,“ oznámila a odložila ho do spíže.

Za chvíli se ozvalo tiché ťukání. Jednou, dvakrát, třikrát. Všichni jsme zmlkli. Petr otevřel dveře. Talířek byl prázdný a poklička na hrnci se pomalu chvěla. „To je průvan,“ zašeptal.

V tu chvíli se zpoza pytle brambor vyřítila sousedovic kočka. Skočila Petrovi pod nohy a on i s hrncem málem skončil na zemi. Kočka mezitím zmizela dvířky ve dveřích, která jsme po babiččině psovi ještě nestačili zadělat.

Zasmáli jsme se tak, až tchyně prohlásila, že její guláš ještě nikdy nikoho nerozesmál.

Pachatele prozradily drobky

Jenže když hosté odešli, našla jsem na půdě vedle truhly prázdnou dózu od koláčků. Tu první, která zmizela odpoledne. A na víku ležel mosazný klíč. Kočka na půdu nemohla. Dveře byly zavřené.

Od té doby nechávám každý Halloween ve spíži malý talířek. Ráno bývá prázdný. Petr tvrdí, že za to může kočka. Já si všimla, že má vždycky drobky na pyžamu.

Ale proč pokaždé přísahá, že o ničem neví?