Čas jen pro mě

Hned první léto naši uspořádali „rodinnou brigádu“, protože do chalupy zatékalo a bylo třeba udělat novou střechu, pod níž plánovali vybudovat podkrovní ložnice. Dorazili oba dědové a strejda Jaromír, bratranec mámy. Toho jsem měla moc ráda, protože byl neuvěřitelný vtipálek, a nikdy člověk nevěděl, co myslí vážně.

Duchové přece neexistují!

„Víš, Ivčo, že na půdě bydlí duch?“ vážně se mě zeptal po večeři, když všichni seděli po náročné práci u stolu a tak trochu popíjeli. – „Duchové přece neexistují, strejdo,“ odpověděla jsem s vážností svých šesti let. – „To nikdy nemůžeš vědět,“ zamyšleně mi řekl Jaromír. „Já jsem toho vašeho dneska viděl.“ – „A mohla bych ho vidět taky? Strejdo, strejdo, kde ho najdu?“ poskakovala jsem kolem jeho židle. – „To není jen tak, ten duch se musí chtít ukázat sám.“

„No tak, Jaromíre, už ji neděs,“ zasáhla máma. „A ty, Ivi, umýt a na kutě.“

Domek byl tehdy malý, jen kuchyň a pokojík. V něm jsem spala s rodiči a v kuchyni na nafukovacích lehátkách dědové a strýc Jaromír. Byla teplá srpnová noc a Jaromír, který měl trochu „těžší“ spánek po večerním posezení, si vynesl lehátko ven.

Ježíšmarjá, duch...

Krátce po půlnoci všechny vzbudil Jaromírův křik. „Ježíšmarjá, to snad není pravda… Duch!!! Je tu duch… Já ho vidím…!!!“

Dědové, táta i máma vyběhli ven, já jsem rozespale vykoukla z okna. Venku před chalupou stál vyděšený strejda Jaromír a třásl se jako osika. „Tady byl, tady…,“ mával rukou a ukazoval k nedalekému lesu. „Takovej malej kluk… Díval se na mě a pak se úplně rozplynul…“ blekotal Jaromír.

„Hele, Jaromírku, trochu jsi přebral a něco se ti zdálo,“ zabručel děda Josef. „Jdeme spát, zítra máme ještě dost práce.“

Byl to takový malý kluk

Když dědové a Jaromír odjeli, ještě nějakou dobu jsme se všichni smáli příběhu o duchovi. Uplynulo pár let a na ducha jsme zapomněli.

Až jednou se táta vypravil do místní hospody na jedno a zůstal minimálně na tři. Tedy aspoň tak to říkal. Cestou domů měl trochu přebráno. K chalupě dorazil kolem půlnoci a najednou začal křičet: „Holky, Jaromír měl pravdu! Je tu… viděl jsem ho… toho ducha!“

Máma rozčíleně vyšla před chalupu a zasyčela: „Honzo, nekřič, vzbudíš Ivu.“ – „Ale já nelžu, Haničko, byl tam. Takový malý kluk!“

To už jsem byla vzhůru a vyběhla ven: „Tati, tati, tys viděl toho ducha jako strejda Jaromír?“ – „Viděl, Ivuško, viděl. Vypadal přesně tak, jak říkal Jaromír!“

„Jděte už oba spát,“ zavelela máma. „Vymýšlíš si tu pěkné hlouposti,“ obrátila se na tátu. „Akorát z toho Ivuška nebude spát.“

Kde je pravda?

Další týden jsme přijeli až v sobotu v podvečer a táta trval na tom, že zajdeme do hospody na večeři. Právě jsme do sebe soukali tlačenku s cibulí, když si k nám přisel místní štamgast Pepa. „Slyšel jsem, že jsi viděl toho ducha?“ obrátil se na tátu. Máma jen zakoulela očima. Tenhle směr konverzace se jí moc nelíbil.

„Ta vaše chalupa je totiž začarovaná,“ pokračoval k nelibosti mámy Pepa. „Údajně tam bydlel myslivec, který v opilosti omylem zastřelil malého kluka, co tam pytlačil. Jeho máma pak myslivce proklela, že se tam bude dítě zjevovat a bude ho strašit ve snech, když bude opilý. Myslivec se z toho zbláznil a zastřelil se. No a ten kluk se prý zjevuje pokaždé, když se na chalupě nebo v jejím okolí někdo opije…“

Tak nevím, co je na tom pravdy. Já jsem toho ducha nikdy neviděla. Ale můj muž, když k nám poprvé přijel a trochu večer „poseděl“ s tátou, mě ráno přesvědčoval, že kolem něj běhal duch.

Já na duchy nevěřím, ale co když tam ten „náš“ opravdu straší?