Čas jen pro mě

Nemohli jsme mít děti

Se Zuzanou jsme nedávno oslavili dvanáct let od svatby. Od chvíle, kdy jsem ji potkal, mi bylo jasné, že právě ona je ta pravá. Jediným kazem na našem manželství byly děti. Tedy přesněji řečeno nebyly děti.

Prostě se Zuzce nepodařilo nikdy otěhotnět. Je o dva roky starší a podle lékařů tam věk taky hrál svou roli. Zkusili jsme samozřejmě i možnost umělého oplodnění, ani jeden z tří cyklů nebyl úspěšný.

Nakonec jsme se s tím smířili. No, smířili, to je silné slovo. Ale sami sebe jsme přesvědčili, že každému není dáno mít děti. Uvažovali jsme i o adopci, převládl ale strach, jestli bychom to zvládli.

Příběh Katky (49:) Matkou proti své vůli

Mám syna?!

„Ahoj Tome, asi se divíš, že ti po tolika letech píšu…,“ tak začínal text, který mi tehdy přistál v mailu. Tereza! Krásná blondýnka, s kterou jsem kdysi pár měsíců chodil. Rozešli jsme se v klidu, pochopili jsme, že náš vztah je omyl a že nemá smysl v něm pokračovat.

„Původně jsem ti to nechtěla nikdy říct, ale Ondra mi nedá pokoj. Prý chce tátu jako ostatní děti ve třídě. Chodí totiž do první třídy.“ Nechápavě jsem se díval na displej a ničemu nerozuměl. Písmenka se rozmazávala před očima! Vždyť Tereza mi naznačuje, že spolu máme syna!?

Příběh Jolany (43): Nevím, kdo je otec mého dítěte

Dítě za to nemůže

V příloze mailu byl obrázek. Rozkliknul jsem ho. Z fotky se na mě usmíval malý blonďatý kluk – a měl moje oči!

„Asi se na mě budeš zlobit. Na to, že jsem těhotná, jsem přišla až po rozchodu. Nejdřív jsem ti to chtěla říct. Jenže týdny, měsíce běžely… a nám bylo s Ondrou dobře…“

Co mám dělat? Položil jsem si hlavu do dlaní a nebyl schopný přemýšlet. Tak mě po půl hodině našla Zuzka. „Co ti je? Nejsi nemocný?“ zeptala se. Pak přišla blíž. Mlčky se podívala na fotografii. „Kolik mu je?“ tiše se zeptala. – „Prý sedm,“ odpověděl jsem. „Já to netušil, Zuzko!“ řekl jsem a dal jí přečíst ten mail.

„To dítě za to nemůže,“ obrátila se na mě. „Je to hezký chlapeček a je ti podobný. Měl by ses s ním seznámit.“

Příběh Lenky (54): Bývalý manžel se ke mně vrátil s dítětem

První rozpačité setkání

Domluvili jsme se s Terezou na prvním setkání s Ondrou v parku. Byl jsem tam snad půl hodiny předem. Když přicházeli, zdálky jsem viděl, jak je Tereza nervózní. Za ruku křečovitě držela poskakujícího kluka. „Ahoj Terezko, ahoj Ondro,“ obrátil jsem se na chlapce podal mu ruku. – „Ondrášku, tak tohle je tvůj tatínek,“ řekla překvapenému dítěti Tereza. „Nechtěla jsem, aby to věděl dopředu. Kdybys nepřišel, byl by zklamaný,“ dodala.

Ondra na mě nevěřícně zíral. „Ty jsi fakt můj táta? Jako opravdový?“ – „Ano, přesně tak.“ – „Tak proč s námi nebydlíš?“ podíval se na mě.

„Ondro, tvůj táta o tobě nevěděl,“ snažila se Tereza ukočírovat diskusi. „Jak nevěděl?“ – „No, neřekla jsem mu to.“ Na sedmiletou hlavičku to bylo dost informací. Šokující to bylo i pro mě. Tak tohle je můj syn! Rozpačitě jsme si sedli na zahrádku blízké restaurace. Ondra se styděl, já marně hledal slova. Vůbec jsem nevěděl, jak a o čem se bavit se sedmiletým klukem.

Příběh Renaty (59): Dala jsem dítě k adopci a celý život mě to trápí

Ztratili jsme sedm let

Domů jsem se vrátil naprosto rozložený. Situaci zachránila Zuzka. „Pozvi ho, tedy i s jeho mámou k nám někdy na odpoledne,“ překvapivě řekla. „No, co? Je to tvůj syn a má právo se stýkat s tátou. Ale i ty máš právo vidět, jak vyrůstá tvoje jediné dítě.“

Zatímco já jsem byl ještě dlouhou dobu v Ondrově přítomnosti trochu nesvůj, Zuzka si od prvního okamžiku Ondru získala. Uvědomil jsem si, jak skvělá máma by to byla. A tak ledy mezi mnou a mým synem pomalu roztály a našli jsme si k sobě cestu. Příští rok mu bude patnáct a je to chytrý a rozumný kluk.

Tereze ale nikdy neodpustím, že mi tolik let tajila Ondrovu existenci. Přišel jsem o jeho první úsměvy, první slovíčka, první nesmělé krůčky, ale i první rozbitá kolena a první problémy. Tohle se nedá nikdy vrátit.