Čas jen pro mě

„Ááách,“ vdechovala jsem vůni manželovy košile, když jsem ji zmuchlanou připravovala k vyprání. Svěží tóny konvalinek s jemností jasmínu – můj zamilovaný parfém. Zaklapla jsem pračku, a to jemné cvaknutí jako by mi rozsvítilo alarm kdesi v mozku. „Tuhle voňavku dostávám od Daniela už léta. Ví, že ji mám ráda,“ uvědomila jsem si, „ale… tohle byla košile do společnosti. A kdy jsme naposledy spolu my dva někde byli?“ lapala jsem v paměti.

Červíček podezření

Začala jsem mít oči na stopkách. „Teri, trochu se zdržím, nečekej mě s večeří,“ volal na mě Dan z koupelny, kde se před zrcadlem marně snažil zavázat si uzel na kravatě. „Ukaž,“ stoupla jsem si před něj a uvázala mu ho. Košile mu voněla čistou aviváží. „Přijelo pár kolegů ze Slovenska, musím se jich ujmout,“ říkal monotónním hlasem a upřeně sledoval špunt v umyvadle.

Vrátil se až nad ránem. A opět to důvěrně známé aroma. Nedalo mi to, když se zamkl na záchodě, prohledala jsem mu kapsy u saka. „Á! Účtenka z restaurace v hotelu Hvězda. Dvě jídla a šampáňo,“ podklesla mi kolena. Třesoucí rukou jsem otevřela zprávy v jeho mobilu: „Večeře v hotelu? Těším se! Vierka.“ Štítivě jsem mu telefon hodila zpátky do tašky.

„Dýchej z hluboka!“ radili mi

„Teri, je ti něco?“ Stál najednou nade mnou. Vzal moji tvář do dlaní. „Jsi bílá jako stěna,“ políbil mě a za chvíli zmizel ‚snad‘ do práce. Měla jsem jasno. Dan má ženskou! Volala jsem kamarádce a mezi slovy se zalykala brekem. „Zhluboka dýchej, za moment jsem u tebe,“ řekla a za chvíli taky zvonila.

Milada je rozvedená. „To víš, čtyřicátník,“ vzdychla přítelkyně, „chlap,“ dodala opovržlivě, jako by to byla rasa určená jen na ‚to jedno‘. „To jsi nevěděla, že parfém manželce a milence se kupuje vždycky stejný?“ dívala se na mě svrchu. „Neboj, my (myslela rozvedené) tě nedáme. Vpluješ do našich řad a bude ti fajn. Ze života ti zmizí zbytečné hodiny u sporáku a zapáchající ponožky po bytě.“

Zrazená a potupená

Tak tohle jsem zrovna slyšet nechtěla. Vztek a zlost jsem na Dana měla. Jasně! Cítila jsem se zrazená, potupená, ale… „Jaképak ALE,“ pralo se ve mně. Na schodech mě se zarudlýma očima potkala sousedka. „Paní Terezie, nic se nejí tak horké, jak se uvaří,“ podala mi papírový kapesník. „Potřebujete to probrat s někým nezaujatým,“ zavedla mě k sobě a dala mi číslo na svoji známou kartářku.

Kartářka? To snad ne!

„Ke k.a.r.t.á.ř.c.e? Pche!“ slabikovala nevěřícně Milada, když jsem se jí svěřila. „Zbytečně vyhodíš kupu prachů. To si radši kup něco na sebe. Budeš to teď potřebovat.“ Váhala jsem.

Kartářku, paní Amálii, jsem si představovala jako postarší kysličníkovou blondýnu s dlouhými rudými nehty. Otevřela mi žena jen o málo starší než já. Bruneta, do níž bych neřekla, že se zabývá okultismem. Uvařila nám oběma čaj a zamíchala balíček karet. Při jejím „výkladu“ jsme si úplně normálně povídaly. Zvláštní dar měla, cítila jsem se s ní, jako bychom se znaly odjakživa. „Vidím tu ‚potíže v manželství‘,“ ťukala prstem na pikovou osmu, a tady, otočila kárového kluka, „to bude váš muž. Poblouznění, ‚slabost v kolenou‘, to se pánům v jeho věku občas stane,“ zvedla ke mně pohled. „Chce si ještě něco dokázat. Ale láska, kvůli které by pálil mosty,“ otáčela jednu kartu za druhou, „to, paní Terezko, není.“ Povídaly jsme si o životě jako dvě staré známé. „Na chvilku mu mozek i srdce spadly do kalhot. Vzpamatuje se. Ale teď to hodně záleží na vás.“ „Co mám dělat?“ „Vzít rozum do hrsti – dnes se tomu říká zapojit ženskou diplomacii. Jestli vám za to manžel stojí, to musíte vědět sama.“

Konvalinka je rafinovaná kytička

O víkendu zůstal Dan doma. K snídani jsem vařila vodu na čaj a do jeho hrníčku položila svazek čerstvě natrhaných konvalinek ze zahrádky. „Teri, jsi si jistá? Nepřeháníš to s těmi bylinkami,“ ošíval se manžel, „tyhle jsou jedovaté.“ „Ale Dane, chtěla jsem ti udělat radost. Máš tu vůni přece tak rád.“ Vyndala jsem z koše jeho ještě nevypranou košili a přičichla k ní.

Zblednul, zezelenal a ztratil řeč. Zalévala jsem ty něžné bílé zvonečky horkou vodou. Danovi poskakoval na krku ohryzek nahoru a dolů. „T…ty, to víš?“ polkl nakonec hlasitě. „Ano,“ odpověděla jsem nejklidněji, jak jsem v té chvíli dokázala.

Pochopitelně se hned nad naším manželstvím slunce nerozsvítilo. Napětí trvalo ještě pár dní, ale snažili jsme se oba. Krizi s prozrazenou nevěrou jsme přestáli.