Čas jen pro mě

Myslela jsem, že se známe

S přítelem Markem jsme spolu sedm let. Poslední tři roky v bytě, který Marek pronajal. Pro dítě jsme se rozhodli společně, Marek s tím dokonce přišel jako první.

Myslela jsem, že se dobře známe a narození dítěte náš vztah ještě víc stmelí. Před čtyřmi měsíci se nám narodila dcera Julinka. Měla to být nejkrásnější etapa našeho života, ale místo toho mám pocit, že se mi všechno rozpadá pod rukama.

Porod byl náročný a první týdny s miminkem ještě víc. Všechno se teprve učím – proč pláče, kdy má hlad, jak ji uklidnit. Přesto mám pocit, že to zvládám. Jenže Marek to vidí úplně jinak.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Johany (32): Manžel nechce dítě z darovaného vajíčka. Mám se vzdát mateřství?

Kritizuje a vyčítá

„Ty jsi celý den doma, tak co vlastně děláš?“ řekne často, když přijde z práce a uvidí třeba neumyté nádobí.

V tu chvíli mám chuť křičet. Nevidí, že jsem celý den krmila, přebalovala, uspávala, prala, a mezi tím se snažila aspoň trochu uklidit. Nejvíc času trávíme v obýváku, tak se snažím, aby tam bylo aspoň snesitelně. Ale pro něj to, jako by neexistovalo.

Když vařím, často to dopadne stejně. „Na tohle nemám chuť,“ řekne a talíř zůstane nedotčený. A pak mi o pár dní později vyčte: „Ty vůbec nevaříš.“ Přestávám chápat, co vlastně dělám špatně.

Čím dál víc mě to demotivuje. Ať se snažím jakkoli, nikdy to není dost.

Peníze, zase jen peníze...

Velké téma jsou i peníze. Jsem na mateřské, brzy budu mít jen kolem deseti tisíc. On každý měsíc vydělá kolem 40 tisíc. Přitom chce, abych mu přispívala na nájem, a to čtyři tisíce. Souhlasila jsem, ale tím to nekončí.

Od začátku máme oddělené finance. Dokonce mléko, pleny a další potřebné věci pro Julinku kupujeme na střídačku. A když něco chybí, většinou to stejně zaplatím já.

Jednou jsem sáhla do úspor, které jsem měla stranou. Chyběly potraviny a mléko pro malou. Zaplatila jsem to bez řečí. On měl peníze, ale neřešil to.

Když jsem mu to později připomněla, jen mávl rukou: „Já tady platím všechno. Ty nekoupíš nic.“

Zůstala jsem stát a nevěděla, co říct. Protože realita je jiná, ale on ji vidí po svém.

Tip na skvělé čtení

Sophii táhne na čtyřicet, a třebaže je neskonalá optimistka, už jí začínají trochu tikat biologické hodiny. Nebyla trochu chyba pustit k vodě Thomase, nejhodnějšího muže, jakého kdy poznala? Zrovna začíná mít pocit, že její život uvízl na mrtvém bodě, ale pak se ukáže, že jí Thomasova mazaná prateta z Ostrova počmáraných blahovičníků odkázala něco tak nečekaného, že tím Sophii obrátí život úplně naruby. Grace je krásná ledová královna a má všechno, o čem kdy snila: milujícího manžela a čerstvě narozeného syna. Jenže, když vidí, jak se Sophie na oba toužebně dívá, znejistí. Veronice se v životě nic nedaří a všichni ji štvou. Nejvíc prateta Connie za to, že umřela a že do své závěti zahrnula zrovna Sophii! Veronika je odhodlaná tuto věc napadnout a hnát celou „kauzu“ až před nejvyšší soud. A taky vyřešit záhadu Ostrova počmáraných blahovičníků a napsat o tom knihu! (Vydalo nakladatelství Ikar.)

Jsem přece dobrá máma

Nejvíc mě ale bolí jeho slova o mně. „Beze mě bys nezvládla nic. Ani dítě, ani porod,“ řekl mi jednou v hádce. V tu chvíli jsem se rozbrečela. Ano, u porodu byl, ale to mu nedává právo mě takhle shazovat.

Od rodiny a kamarádek přitom slyším opak. „Jsi skvělá máma,“ říkají mi. A já vím, že se snažím, jak nejvíc umím. Nejsem dokonalá, ale svou dceru miluju.

Přítel je navíc často pryč. Odchází ráno a vrací se večer. Přes den je všechno na mně. Někdy dá malé v noci lahvičku, ale to je tak všechno.

Když navrhnu, že půjdeme ven, odpoví: „Ne, ona je dneska protivná.“ Jenže ona není protivná. Je to miminko.

Zůstat jen s Julinkou?

Jsem unavená, osamělá a psychicky vyčerpaná. Čím dál častěji přemýšlím, jestli by mi nebylo lépe sama s dcerou. Možná by to bylo těžší, ale aspoň bych nemusela poslouchat, že jsem neschopná.

Jenže před oběma rodinami Marek hraje dokonalého partnera i otce. A já se jim stydím přiznat, jak to u nás ve skutečnosti vypadá.

Nejvíc mě děsí, že člověk, který mi měl být oporou, mě postupně ničí. A já už vlastně nevím, jestli tohle ještě jde zachránit. Jen vím, že takhle žít nechci.