Čas jen pro mě

Šťastná rodina

Dětství ve velkém bytě  na pražských Vinohradech, pak malá garsonka na Karlově náměstí. Miluju Prahu! Miluju centrum, davy lidí, městský ruch, malé kavárničky, útulné vinárny a dobré restaurace. Nechápu, jak jsem se toho mohla vzdát. Úplně dobrovolně.

Martina jsem potkala na párty, kterou pořádala na sázavské chatě moje kamarádka Erika. Vysoký modrooký blonďák s úsměvem na tváři obdivoval okolní přírodu, zasvěceně mi vyprávěl o tom, která zvířata tu žijí. „Napadlo by tě tady hledat třeba zmije?“ nadšeně se mě zeptal. – Trochu jsem se ošila a pozorně koukala pod nohy. – „Neboj, nemají rády hluk,“ smál se. „Sem za tebou nepřilezou!“

Po pár dnech mě pozval na kafe, pak na večeři… a já jsem se do toho kluka s nakažlivým úsměvem zamilovala. Martinovy nadšené plány, jak by chtěl žít na samotě u lesa a chovat spoustu zvířat, jsem přehlížela. Vždyť právě dostal místo na přírodovědecké fakultě! A já pracovala jako marketingová manažerka potravinářské společnosti.

Příběh Ivany (53): Nevidím žádné světlo na konci tunelu

Po svatbě jsme si pronajali krásný byt na pomezí Vinohrad a Vršovic a přemýšleli o hypotéce na něco vlastního. Mezitím se nám narodil Mareček. Martin v té době zdědil po jednom vzdáleném strýci zachovalou chatu v blízkosti Slap. Konečně tedy měl svůj venkovský domeček i s menším pozemkem kolem. On tam začal jezdit s nadšením (já s menším). Když jsem ale viděla, jak je tam šťastný Mareček, ty dva víkendy měsíčně jsem přežila.

Covid vše změnil

Pak ale přišel covid a všechno se převrátilo naruby. Na „chaloupce u lesa“ jsme trávili víc času, než se mi líbilo. Oba jsme měli home office, Mareček místo pražské školky chodil s Martinem po lese, lovili ryby v řece a vypadali oba nadmíru spokojeně.  

Když se situace začala uklidňovat a já se chtěla vrátit do Prahy, narazila jsem. „Šárynko, podívej, jak je tu Mareček šťastný,“ argumentoval Martin. „Už jsem to probíral na fakultě, budu do Prahy jezdit třikrát týdně, spoustu věcí udělám tady. A říkal jsem ti, že tady ve školce mají volné místo?“

Příběh Dariny (50): Covid nám narušil manželství

Postavil mě před hotovou věc. Nejdřív jsem si říkala, že přece o nic nejde. Autem jsem v Praze za půl hodiny, je tu autobus, nedaleko i vlak. Nákup šel objednat přes dovážkovou službu. Jenže… Zatímco moji dva kluci se tu zabydleli a jsou šťastní a spokojení, já se nudím. Zhruba dvakrát týdně jedu do Prahy, jinak pracuji z domova, vedení usoudilo, že ušetří a zmenší pronajímané prostory pro kanceláře.

Jak tu budu dál žít?

Už loni se Martin vrhnul na úpravy domečku. Zajistil místní firmu a musím uznat, že máme opravdu krásné a prostorné bydlení. Pronájem pražského bytu jsme zrušili. „Nebudeme přece platit, když tam nejsme,“ řekl Martin. Já jsem tak přišla o své zázemí, o zadní vrátka.

Ti dva jsou maximálně šťastní. Mareček už byl u zápisu a od září začne chodit do první třídy v místní škole. Našel si tady kamarády, na zahradě běhá štěně německého ovčáka, které mu Martin koupil, a v chodbě spí malý kocour. Martin si buduje ekologickou zahradu, pěstuje zeleninu a pořídil slepice – abychom prý měli čerstvá vajíčka. Za barákem stlouká králíkárnu.

„To je nádherné ticho, viď?“ zrovna dneska ráno pronesl Martin, když se vzbudil a podíval se z okna. „Ten úžasný klid. Já už bych ve městě nemohl natrvalo žít.“

Zato já ano! Pořád se nemohu smířit s tím, že to je napořád! Co mám ale dělat?