Čas jen pro mě

„Raduš, v pátek bacím králíka,“ mnul si z obrazovky notebooku lalůček ucha můj muž Jirka. „Raduš,“ to oslovení mě pohladilo na duši, „kdy naposledy mě tak oslovil ‚napřímo‘?“ pátrala jsem v paměti. „Že ty ses ještě neoholil?“ pokárala jsem ho laškovně přes skype. Hřbetem ruky si přejížděl tvář: „Neboj, až přijedeš, budu jako ze škatulky,“ mrknul na mě. Zamávali jsme si, klik a počítač usnul.

Doma jen „přežíval“

Tak trochu odděleně (a přesto spolu) žijeme už druhý rok. Do penze mi zbývá ještě pár let, manžel už do ní vplul. (Je o nějaký ten rok ‚moudřejší‘, jak říká a já ho při tom nechávám.) Když Jirkovi přistál ve schránce platební výměr důchodu, díval se na něj, jako by četl parte. „Fůů,“ hlasitě vzdychl. Vypadal naprosto bezradně. Já jsem ráno odcházela do práce a odpoledne ho nacházela na stejném místě, kde jsem ho opouštěla. Noviny měl x krát přečtené odpředu dozadu a snad i pozpátku.

„Jirko, co kdybys zatím, co jsem pryč, skočil nakoupit a třeba doma uklidil?“ snažila jsem se ho nějak zaměstnat. „Nedělal jsem to nikdy,“ zvyšoval rozčíleně hlas, „tak se ti do toho na stará kolena nebudu plést!“ Počítala jsem v duchu do deseti. Odpovědět mu hned, pohádali bychom se kvůli prkotině.

Ženský úděl „hromosvod“

Morousovatěl. Vyletěl kvůli každé malichernosti. Byl nabručený, ale dobře jsem věděla, že hlavně sám na sebe. Vnitřní nespokojenost házel na mě. (A na koho taky? Nikdo jiný tam nebyl.)

Být ‚hromosvodem‘ je tak trochu ženský úděl. Přiznávám, že to, co mi na manželovi dřív ‚trochu‘ vadilo (např. civění na jednu stránku časopisu celou hodinu, či šustění papírky od pamlsků, které skládal do nejmenších možných čtverečků při napínavé detektivce), rostlo do obřích rozměrů. Šel mi na nervy. Bylo mu dvaašedesát a choval se… (pardon) no jako starej dědek.

Takhle to dál nezvládnu

Kam se poděl ten fajn chlap, o kterého jsem se mohla celý život opřít? Osmiletý věkový rozdíl mezi námi jsem vůbec nevnímala. AŽ TEĎ! Jeho otec se dožil pětaosmdesátky. „Proboha, možná mě čeká ještě dvacet let pozorování, jak se můj donedávna prima muž užírá zaživa?“ Jen z toho pomyšlení mě mrazilo.

Já to cejtil v kostech

Na roubenku, kterou jsme zdědili právě po jeho otci, jsme nejezdili moc často. Stojí poměrně daleko a je dost zanedbaná. Počítali jsme s tím, že ji prodáme nějakému chalupáři a na ‚stará kolena‘ si tak přilepšíme. Loni v předjaří jsem si vzala dovolenou s tím, že probereme ‚poklady‘, které Jirkovi rodiče po léta štosovali na půdě. Pozveme odhadce a o prázdninách už si může domek pulírovat nový majitel.

„Jiříku,“ mával na nás hůlkou v ruce chlápek z vedlejší chalupy, „já cejtil v kostech, že přijedeš.“ „Jiříku?“ culila jsem se v duchu. „Franto? Co ty tady?“ vrhnul se, k pro mě neznámé postavě, manžel. Zatímco já jsem z auta odnosila věci do domku, ti dva kumpáni seděli vedle na zápraží a cucali lahváče.

„S Frantou jsem seděl v jedný lavici v místní jednotřídce,“ vyprávěl mi večer a podával sklenici medu. „Chová tu včely. Ovdověl, znova se oženil a vrátil se sem.“

Druhý den, když jsem se probudila, (ten čerstvý horský vzduch mě úplně zmohl), seděl Franta v seknici a o něčem s Jirkou živě diskutovali. Marie (Frantova žena) právě vcházela s konvicí bílého kafe. „Ještě vám tu nic nefunguje,“ usmívala se směrem ke mně.

Chlapi pak vylezli na půdu a já slyšela jen smích a výkřiky plné překvapení. „Otcova řezbářská dláta,“ Jirkovi se třásly ruce, když mi ukazoval ten poklad. Byl úplně jako vyměněný. Co vyměněný? Vrácený! V jeho očích jsem viděla svého ‚starého‘ (myslím chováním), úžasného Jirku.

Změna plánu

Týden vyklízení se změnil v týden úklidu. Dovolená mi skončila.

„Radko, nevadilo by ti, kdybych se tu ještě pár dní zdržel?“ rozpačitě se mě ptal muž. Marie mi strčila do auta plato čerstvých vajec, ať na ně v tý Praze prý nezapomenu. Odjela jsem sama. Zpočátku to byl hodně divný pocit, ale každý večer jsme si volali. (Dnes už skypujeme.) Můj nemluva měl pro mě pokaždé novinku. S Frantou spravili kachlová kamna, Marie umyla všechna naše okna, prý „aby se tu pražské paničce líbilo.“ Netušila, že největší plus bylo pro mě to, že Jirka opět našel smysl života. V létě jsme chalupu pochopitelně neprodali.

Řezbář, chovatel, ale hlavně zase prima chlap!

Jirka oprášil i tchánovu dílničku a z lipového vyřezává postavičky do betléma. „Má prý nadání po otci,“ tvrdí místní a on je na to patřičně hrdý. Na vesnici teď jezdím tak třikrát měsíčně. V králíkárně nám dupou dvě ramlice s mladýma. Na slepice jsem si ještě netroufla, ty mám v plánu, až důchod padne i na mě.