Čas jen pro mě

Neměla jsem nikdy větší přání než mít šťastnou a spokojenou rodinu. Můj život bohužel radikálně změnila manželova nevyléčitelná nemoc. Petr zemřel před sedmi lety na akutní leukémii a já jsem najednou zůstala sama s tehdy osmiletou Natálkou a pětiletou Nelinkou.

Jen já a dcery

Od Petrovy smrti uplynuly čtyři roky, holky rostly a dělaly mi radost. Jen mi bylo pokaždé líto, že jejich úspěchy nemám s kým sdílet. Byly tu samozřejmě moji rodiče a Petrova máma, kterou jsem vždycky měla moc ráda. „Raduško, nechci ti do toho mluvit,“ opatrně jednou začala tchyně, „ale jsi ještě mladá, neměla bys zůstávat sama. Vím, jak jsi Péťu milovala, ale život jde dál.“ Podobně se mnou mluvila i máma: „Natynka a Nelinka za pár let odejdou z domova,“ říkala, „a ty pak budeš doma koukat sama do čtyř stěn.“

A pak mi osud přinesl Honzu, nového kolegu v práci. Trochu plachý, nesmělý a tichý – tím mi připomínal Petra. Moc toho nenamluvil, ale při každodenních pravidelných obědech se pomalu otevřel. Prozradil mi, že je rozvedený a že má ve vlastní péči osmiletou dceru. „Moje bývalá žena Jana děti nechtěla,“ vyprávěl. „Vyrůstala v dětském domově, žádnou rodinu neměla a netoužila po ní. Já jsem si ale život bez dětí nikdy nedokázal představit. Když se narodila Johanka, byl jsem tak šťastný.“ Jenže jeho žena Klára nejdřív trpěla těžkou poporodní depresí a pak mu oznámila, že se necítí být matkou. Honza zůstal na mateřské, řešil rozvod a s pomocí své maminky vychovával Johanku. „Jana odcestovala do ciziny, občas pošle Johance takový neosobní pohled,“ vzdychl.

Seznámení dětí

Bylo jen logické, že jsme se postupně sblížili. Když jsem to řekla doma dcerám, kupodivu to přijaly bez výhrad. „Budeme mít kamarádku,“ těšily se na Johanku. – „Seznámíme holky,“ navrhla jsem Honzovi.

Dohodli jsme se na společném obědě na neutrální půdě, tedy v restauraci. Zatímco Nela a Naty normálně stolovaly, Johanka si dlouho nemohla vybrat a pak se nimrala v jídle. Snažila jsem se s ní povídat, ale neodpovídala mi. A Honza si téměř nevšímal mých holek.

„Chce to čas,“ pomyslela jsem si, „těžké je to pro nás pro všechny.“ Další setkání už probíhala lépe a uvolněněji. První Vánoce jsme pak trávili společně. Nakoupila jsem spravedlivě dárky pro všechny tři holky. Honza dal každé z mých dcer jednu knížku, zato Johanka měla pod stromečkem jen od něj deset balíčků. Moje holky si naštěstí nevšimly, co je od koho. Trochu mě to zamrzelo, ale dál jsem to neřešila.

Svatba? To raději ne!

A tak to bylo pokaždé. Když jsem Honzovi naznačila, že upřednostňuje Johanku, nechápavě se na mě podíval: „Je to přece moje dítě!“ Musím říct, že se pak snažil chovat k mým dcerám lépe, ale bylo to strojené a neupřímné. Obě to brzy vycítily. Nespřátelily se ani s Johankou. Přitom mladší Nelinka se s ní tolik chtěla kamarádit. Johanka jí nepůjčovala hračky, zato ty její si brala podle nálady. Občas na moje dcery donáší a vymýšlí si. Honza to nikdy nechtěl a nechce vidět a rozmazluje ji.

Naše soužití-nesoužití trvá tři roky. Honzu mám ráda, a když jsme spolu sami, je všechno v pohodě. Jen nesmíme být všichni pohromadě! Moje dcery a Johanka se spolu vlastně vůbec nebaví. A Honza se k mým holkám chová sice slušně, ale přilíš okatě dává najevo, že jeho vlastní dcera je víc. Honza v poslední době několikrát naznačil, že bychom se měli vzít a sestěhovat, ať zbytečně neplatíme dva nájmy. Jenže já se tak zásadního kroku bojím kvůli holkám. Nechci se s ním ale rozejít. Je to spolehlivý a slušný člověk, se vším mi pomůže, jen nedokáže dát lásku mým dětem…