Čas jen pro mě

„Sakra,“ doslova jsem se zapíchla na místě v letu na tramvaj. Omylem jsem levou nohou došlápla na kanál. „Smůla,“ zaťala jsem pěsti a onu kovovou věc na zemi třikrát oběhla proti směru hodinových ručiček. „Ták,“ spadl mi kámen ze srdce a mohla jsem pokračovat do školy. Tramvaj byla sice fuč, ale zrušila jsem kletbu pověry, že se mi přihodí něco zlého.

Státnice

V posledním ročníku vysoké školy jsem bydlela v Brně na koleji. Na dveře ťukaly státnice. Nervozita mi přímo bušila v uších. Už bůhví po kolikáté jsem totiž prohledala cestovní tašku, lovila ve všech přihrádkách ve stole, plížila se pod postelí… NIC. Přecházela jsem po pokoji jako tělo bez duše. Při mé poslední návštěvě doma v Karlových Varech mi totiž maminka půjčila rodinný šperk, který jsme používaly jako talisman – malý zlatý přívěsek ve tvaru včely.

Babička Meda ho kdysi dostala od ctitele z Císařských lázní. Říkal jí prý „Melisso“, což řecky znamená včela. (Bylo to jméno nymfy, která se starala o mladého Dia, asi tak jako babička o toho pacienta.) Nevzali se, ale včela jí, a později i nám, nosila štěstí. Musel v ní být obrovský náboj optimizmu a lásky. Včelu měl u sebe vždy ten, kdo ji nejvíc potřeboval. Chránila nás a dodávala nám sílu při všech důležitých životních událostech, jako jsou svatby, porody či nemoci.

Nepůjčit si ji, asi bych tehdy tak nepanikařila, ale že jsem si ztratila! Katastrofa! Spolubydlící Hanka se také potřebovala učit, ale takhle to prostě nešlo. „Nemá to cenu,“ mrkla na hodinky, „zvedej se. Funíš tu jako lev v kleci. Dole u Věry je slezina, přijdeme na jiné myšlenky.“

Místnost se halila v šeru, v němž skomíral plamínek svíčky. „Puff,“ průvanem světlo zhaslo.  „Psst,“ mávala na nás Věra, ale to už se k nám obrátily dva další páry očí. Představte si, oni tam vyvolávali duchy! „Jdeme pryč…“ chytla jsem Hanku za ruku a chtěla zmizet. „Neblázni, pobavíme se,“ vtáhla mě dovnitř. „Helena,“ představila se kudrnatá zrzka. „Vojta,“ pohodil hlavou dlouhán vedle ní. Účastníci seance se sesedli blíž a udělali nám místo. „Vedle sebe nesmí sedět ti, kteří ve spojení nevěří, oslabovali by ho,“ rozhodla Věra a posadila mě k sobě. Znovu zapálila svíčku a všichni jsme položili ukazováček na zátku, ležící uprostřed kruhu, podél jehož obvodu byla napsaná abeceda.

Není včela jako včela

Věra se „ducha“ zeptala, jak se jmenoval Hančin dědeček. Zkoušet duchy se prý nemá, a tak – také aby ho moje spolubydlící neovlivňovala – musela dát ruce pryč. V naprostém tichu se zátka pomalu sunula na L, pak na O, J a S... To už to moje spolubydlící nevydržela a vyprskla smíchy: „Jasně, byl to Alois – Lojsa.“ „To je podfuk!“ obořila jsem se. „Tak se na něco zeptej ty,“ vybídli mě.

„Kde je můj přívěsek?“ pošeptala jsem do ticha. Nic. „Tak vidíte.“ „Polož tu otázku jinak.“ „Hmm, dobře…,“ ošívala jsem se, „…kde je můj talisman včela?“ Zátka se pohnula a opisovala písmena TADY. „Kde, kde…“ rozčíleně jsem poposedávala na židli a Vojta stáhl ruku do klína. ZDE dál tančila zátka po papíře. „To je nesmysl,“ přerušila jsem seanci. Věra i ostatní se na mě rozzlobili: „Už jsme byli tak blízko…“

Vojta seděl jako opařený. V duchu jsem ho začala podezřívat, nemá-li se zmizením mého šperku něco společného, ale nikdy před tím jsem toho kluka neviděla. Byl úplně z jiné fakulty. „Já, já…,“ jakoby se nemohl vyjádřit: „Já jsem Včela – tedy Vojtěch Včela,“ vypadlo z něj nakonec. Dívali jsme se na něj všichni jako na zjevení.

Nebudu vás napínat. Státnice jsem udělala i bez včely (tedy přívěsku), ale vlastně se včelou s velkým V (Vojtou). Brzy oslavíme perlovou (po třiceti letech) svatbu. S duchy jsme si pak už nikdy nezahrávali. No, a tu zlatou včelu? Tu jsem tehdy zapomněla doma ve Varech.