Čas jen pro mě

„Uááá, uííí, ááá,“ řval náš kluk v kočárku na zahradě na lesy kolem. „Má hlas jako břitva,“ přikládal muž telefon k nadýchaným peřinkám, „je to chlap, no, celej já,“ vytahoval se kamarádům. Pravda, Marek, když se rozčílí, ‚třese se celá chalupa‘.

Péťa rostl a jeho pokojíček vypadal jako malá autodílna. Povlečení s obrázkem motorky, na zemi se mezi autíčky, garážemi, šroubováky a zbytky toho, co dříve auta byla, nedalo ani šlápnout.

Škoda, Seat, Fiat, Honda…

„Kluci, ukliďte tu!“ snažila jsem se na ně občas apelovat. „Ženské,“ mrknul hodně nápadně na Péťu Marek, „ty musí mít všechno v lajně, neví, o čem je život.“ Popadl malého, balón a šli si zakopat. Péťa se za ním mlčky loudal. „Trochu života do toho umírání,“ žďuchnul ho do zad Marek.

Já jsem padla na kolena, sbírala ty hračky na kolečkách a řadila je jako vojáky vedle sebe na poličku. Ještě natřást zmuchlaný polštář s motorkou. Zaklepala jsem s ním a…

Pod polštářem panenka

…vypadla dlouhonohá barbína. Dlouhé zlaté vlasy, kostkovaná sukýnka a pletený svetřík. Péťovi bylo šest a spal s panenkou? Kde se tam vzala? Mozek mi šrotoval na plné obrátky. Vlna, dráty, pletení…, jasně! Kamarádka Jana má Helenku, stejně starou holčičku jako je náš Péťa a z téhle vlny si pletla kardigan. Chodím k ní na kafe a děti si spolu hrají.

„Jani,“ volala jsem jí hned, „prosím tě, promiň, našla jsem doma vaši hračku. Péťa ji Helence asi,“ stáhl se mi krk, „sebral“. „Kdepak, vyměnil ji s Helenkou za autobus,“ smála se Jana a mně se ulevilo.

Méďa – nový kamarád

Se smíchem jsem to pak vyprávěla Markovi. „Pannu?!“ zbrunátněl manžel. „Kdyby, kdyby,“ nemohl se v rozčílení vyjádřit, „kdyby čmajznul alespoň medvěda.“ „Marku, nic neukradl. Helenka má autobus, on má panenku. Dneska už to není tak…“ „Houby!“ nenechal mě domluvit a přitáhl k sobě syna. Péťa před ním stál jako zmoklá slepice a táta z něj nedostal ani hlásku. Marek barbínu zabavil a s trochou sebezapření mu koupil plyšáka.

Pevná mužská ruka

S nástupem do školy si vzal svého ‚následovníka‘ do ‚parády‘ otec. „Chlap potřebuje chlapa,“ rozhodl a přihlásil ho do žákovského družstva na fotbal. Z tréninků chodili velký rozladěný a malý tichý a potlučený. „Roste z tebe hubený vyžle,“ přidával mu Marek při obědě do talíře knedlíky, „jak máš pak bejt na hřišti něco platný.“ Péťa rudnul, krkal a nakonec utekl do pokojíčku. Po dvou letech s fotbalem skončil. Marek skřípal zuby.

Na konci základky si syn postavil hlavu. „Nepůjdu na automechanika ani na průmku, jdu na zdrávku.“ Pro Marka to bylo jako rána pěstí na solar. „Cože? Slyším dobře“, přeskakoval mu hlas, „můj syn bude ‚zdravotní sestra‘?“ Smál se už ironicky. „Ne, záchranář,“ řekl tentokrát rozhodně Péťa. A od té doby s tátou nepromluvil. Vyhýbal se mu. Když na něj začal Marek útočit, mlčel jako indián.

Trable s pubertou

„Třeba je to jen puberta,“ snažila jsem se být prostředníkem na minovém poli mezi svými chlapy. Auta, vláčky a všechny hračky se ve velké krabici odstěhovaly do sklepa. Jen už mírně olysaný medvěd trůnil na posteli a mně se zdálo, že je jediný, s kým náš Péťa v poslední době mluví.

Na ‚střední‘ byl obklopen téměř samými děvčaty. Tajně jsem doufala, že se do nějaké zakouká. Zamiluje se a pomalu praskne ta krusta, ve které se před námi ukrývá. Stal se z něj totiž samotář. Odmítal s námi jezdit k prarodičům, známým i na dovolené.

Těžko pochopitelné prozření

„Péťo,“ kroutila jsem zaraženě hlavou před mou skříní. „Měl tu holku,“ chytla jsem se za pusu, abych mu nevyhubovala, „to jsem přece chtěla, aby nebyl sám. Konečně!“ Měla jsem přeházené a jinak pověšené šaty a…, no to mě ale namíchlo, sešlapané jediné černé lodičky na vysokém podpatku. „Petře,“ držela jsem je v ruce, „tohle jste s tím děvčetem tedy nemuseli.“ „Mami,“ podíval se mi do očí, „tady žádná holka nebyla.“ „Ježišmarjá, tedy kluk. Péťa je gay,“ polkla jsem na sucho. „To, to…,“ nemohl dál, „to já.“ Položil si mi hlavu do klína: „Nenávidím se. Nerozumím si. Jsem kluk, ale…,“ vzdychl a podíval se na mě, „…tam uvnitř, tam není. Cítím se, chtěl bych být, ehm, no prostě holka,“ vypadlo z něj. „Už takhle dál žít nemůžu. Zabiju se.“

Moje dcera Péťa

Markovi jsem neřekla nic. S Péťou jsem chodila po různých doktorech, k psychologovi a trvalo to dost dlouho, než jsme měli po vyhodnocení všech testů jasno. Skutečně se v jeho klučičím těle skrývala ‚jiná‘ dívčí duše. Následující proměna Péti v Péťu byla běh na dlouhou trať.

Dnes mám regulérní dceru. Zdrávku už dávno dostudovala a jezdí se záchrankou. Svoje dítě, ať ‚takové nebo makové‘, miluju a podporuju. Od toho přece mámy jsou. Jen Marek stále ještě nepřekousl, že nemá fotbalistu nebo automechanika. Chce to prý čas.