Čas jen pro mě

„V pět u rybníka!“ cinkla mi esemeska od Marka. „Nemůžu,“ odpověděla jsem svému tehdejšímu klukovi. „Cink, cink, cink…“ Okamžitě mě prozváněl: „Nedělej vopruz. Sedám na kobylu (myslel tím svou motorku) a jedu pro tebe.“

Smrťák

Marek byl autoritativní. Co řekl, to platilo. Rozhodoval za nás za oba. Svým způsobem mi to zpočátku vyhovovalo. O maminku jsem přišla v sedmnácti. (Měla rakovinu.) Tátu jsem nikdy nepoznala. Na všechno jsem byla najednou sama. A pak se v mém životě objevil Marek, který spoustu věcí řešil za mě. Cítila jsem oporu. To, že jsem tak trochu loutka v jeho rukách, mi docházelo velmi pomalu. Jestli něco chci nebo nechci, ho moc nezajímalo.

Měla jsem ‚svoje dny‘, bolelo mě břicho i hlava. Zapila jsem prášek, na chvilku si lehla a usnula. Ve snu mi bylo asi pět let a ocitla jsem se s maminkou na pouti. Malý dětský kolotoč vyhrával nějakou písničku. Točili se na něm dřevění koně, autíčka a já jsem hupsla na mini motorku. Atrakce se pomalu rozjížděla. Máma mě v poslední chvíli sundala dolů. Vztekala jsem se a ona mi hrozila prstem.

„Buch, buch,“ probraly mě rány na dveře. Marek s helmou na hlavě podupával na prahu. „Ne, skutečně s tebou nepojedu,“ mžourala jsem na něj rozespale. Pohádali jsme se, nakopl futro a naštvaně seběhl dolů. „Uvííí, vrrrr,“ zakvílela motorka, jak túroval motor, a byl pryč.

A to do slova a do písmene! Na hrázi rybníka, kde kluci závodili, bylo mokro. Marek dostal smyk a… z vody už ho vytáhli bez života.

Mámino druhé varování

Samozřejmě to byla pro mě rána. Čím víc jsem o tom přemýšlela, docházelo mi, že mě máma ve snu vlastně varovala. Možná bych tu příhodu časem zapomněla, ale maminčina snová ‚výstraha‘ přišla ještě jednou. Věřím, že tak ‚zachránila život‘ i své vnučce, mojí dceři Amálce, kterou pochopitelně nikdy neviděla.

Romana, toho ‚pravého‘, jsem poznala až v šestadvaceti. Rok po svatbě se nám narodila Amálie. V šestinedělí mi s mimčem hodně pomáhala tchyně. Když chovala malou, občas mi hlavou proběhl obrázek, jako by vnučku v náručí držela moje máma. Jasně že to byla jen představa, ale žila jsem s ní tak alespoň v duchu.

Ten zázrak, náhoda či jak to nazvat, se stal, když byly malé dva měsíce. Roman musel odjet přes noc na služební cestu. „Pavlo, mám k vám přijet?“ nabízela se mi jeho matka. „Už to tu zvládnu sama,“ děkovala jsem jí, „musím.“ Večer jsem malou vykoupala, nakojila, pochovala a uložila do postýlky. Když usnula, potichu jsem si pustila film v televizi.

Ona jí ubližuje?!

Pravidelně jsem odbíhala do rohu pokoje, kde malá klidně a pravidelně oddechovala. Co jsem tehdy sledovala na obrazovce, netuším. Cítila jsem se unavená, teplý čaj s medem a tiché ‚předení‘ zvuku filmu mě ukolébávalo. Do křesla jsem zapadla jako do měkké náruče.

Najednou – bylo to ve snu, a přece ve skutečnosti…? Před křeslem stála moje máma a kroutila hlavou. Zakutala jsem se ještě pohodlněji do pohovky. Přímo bytostně jsem cítila svoji maminku blízko sebe. Bylo mi blaze.

Maminka se nehnula z místa a něco držela v rukách. To něco byla Amálka! Zvedala ji do výšky a divně s ní pohazovala. „Vždyť ti upadne. Takhle jí ublížíš,“ bránila jsem dceru v polospánku. Otřásla jsem se, hledala jsem pohodlnější polohu a snažila se ten divný pocit zahnat.

Na chvíli všechno zmizelo, ale pak se ten nepříjemný sen vrátil. Maminka měla Amálku položenou na ruce hlavičkou dolů a tloukla jí mezi lopatky. Malá měla takový divný skelný pohled. „Dost!“ slyšela jsem se, jak křičím ze snu, a probrala jsem se.

Maminko, děkuju!

Vyběhla jsem k postýlce. Amálka ležela na zádíčkách a chroptěla. V koutcích pusinky měla zaschlé zvratky. „Panebože, ona se dusí!“ Okamžitě jsem udělala to, co jsem viděla dělat ve snu mámu. Hned při prvním úderu mezi lopatky začala malá kuckat. Lapala po dechu, až se skutečně nadechla.

Šokem jsem se rozbrečela. Nevím, jak dlouho jsem pak seděla na zemi vedle postýlky, chovala už klidnou dceru a děkovala mamince. Vím, že už mnoho let není mezi živými, ale nikdo mi nevymluví, že ji mám stále na blízku. „Díky, mami.“