Čas jen pro mě

„Cink, cink,“ rozkmital se nad dveřmi do obchodu zvonek. Bylo úterý odpoledne a právě vcházela ONA. Zbystřila jsem, a za pokladnou nervózně přešlápla z nohy na nohu. Opakovalo se to s přesností švýcarských hodinek. Ženská jako ze žurnálu, dobře oblečená, decentně nalíčená se značkovou kabelkou – stálá zákaznice, u níž mi ale něco setsakramentsky nehrálo. Mohlo jí být něco kolem čtyřicítky, u takové „paničky“ věk nepoznáte. Korzovala jako obvykle kolem regálu s pečivem.

Jsem ve střehu – „na čekané“

Prohlížela si housky, toustové chleby a veky. Nakonec vybrala makový koláč a dala si ho do košíku. Pak se zastavila, rozpačitě se zatahala za lalůček levého ucha a už jsem věděla, co přijde. „Šup!“ do pootevřené kabelky zaplul obyčejný rohlík. Slastně přivřela oči, zadýchaně přiběhla k pokladně a zaplatila mi koláč. „Bude to všechno?“ zeptala jsem se se zvýšenou intonací v hlase. „Ano,“ zvedla jakoby nechápavě prázdný košík a s cinknutím dveří odplula ven.

V její tašce, igelitce nebo v kapse zmizely sem tam papírové kapesníčky, hašlerky nebo už bůhví kolikáté sirky. „Proč to ta ženská dělá? Kdyby kradla dražší zboží, hned bych po ní skočila, ale hodnotnější nákup mi vždycky zaplatila. Přiznávám, trochu jsem se tím bavila. Byla jsem rok po rozvodu. Na podobně „vystajlované“ ženské jsem měla pifku, jedna podobná…, ale to je úplně jiná historka.

Potřebovala jsem myslet na něco jiného než na „rány“ osudu. Tady jsem měla příležitost jako na dlani. „Počkej, krásko, čórneš něco hodnotnějšího, a spadne klec,“ brousila jsem si zuby jako myslivec na posedu. Nic. Její lup snad nikdy nepřesáhl třicet korun. Za to pohled na ni byl tak říkajíc „pro bohy“. Tahle paní se po procházce obchodem proměnila v… jak to jen nazvat, abych některé lidi neurazila – v nepřizpůsobivou občanku. Sehrávala přede mnou docela vzrušující divadýlko.

Spadla klec

Vydržela jsem to měsíc, ale repertoár se neměnil. Nezbylo mi než jednat. V bezvadně padnoucím kabátku a stála naproti mně za kasou. Na pult položila chlazené kuře a plaše se usmála. „Stodvacet korun,“ cinkla pokladna. Žena si ukládala do peněženky drobné a v tom jsem ji jemně uchopila za zápěstí. „A co ty zápalky?“ zašeptala jsem důvěrně. Cukla sebou. Chtěla se mi vysmýknout a utéct.

„Tak dost, mě už to přestalo bavit,“ přešela jsem do vážného tónu, „doma už máte odtud nejméně deset krabiček… a bez zaplacení!“ Otevřela pusu a leknutím jakoby oněměla. „Ale…,“ zvedla ke mně velké tmavé oči jako raněná laň, „já…, já si nemůžu pomoct.“ Třesoucí rukou mi podávala tisícovku. Rozplakala se a nechala se odvést dozadu.

Padla na židli: „Vy to nepochopíte, ale od té doby, co ode mě odešel muž… nevím, nechápu to, já…,“ vysmrkala se (do našeho papírového kapesníčku, který tu sebrala minule), „já prostě musím. Teprve pak ze mě spadne obrovský stres a napětí, alespoň na chvíli se cítím dobře.“ „Když kradete?!“ Bezradně rozhodila rukama: „Nikdy nic drahého, věřte mi.“ Zvedla jsem mobil. „Ne, policii, prosím, nevolejte.“ „Prozváním kolegu, aby mě vystřídal. Vás odvedu domů.“

Jak dobře jí rozumím

Nabídla jsem jí rámě a cestou jsme se zastavily v kavárně. Tam ze sebe vysypala všechnu „tíhu světa“. Manžel si našel jinou, ona se složila a svoji bolístku hojila drobnými krádežemi. Prý jí to pomáhalo. Jasně, že si všechno mohla koupit, šlo jí jen ten vzrušující akt napětí.

Mirka, tak se bývalá (doufám) zlodějka jmenuje, je už pár měsíců mojí novou přítelkyní. „Mizerové,“ ťukly jsme si ještě ten večer u mě doma nad otevřenou lahví vína. „To Karel, můj ex…“ svěřila jsem se jí s podobnou zkušeností, jako měla ona, „ale nekradu. Mirko, pro jedno kvítí slunce nesvítí.“

Zavedla jsem ji k doktorce, která mi pomohla překovat moje trable po rozvodu. „Děvčata,“ mluvila k nám téměř mateřsky, „za podobnými drobným krádežemi stojí obyčejná nemoc – kleptomanie. Může ji vyvolat životní prázdnota a nespokojenost. Pozor, vzniká na ní závislost podobná jako na drogy. Po ‚lupu‘ se člověk cítí blaženě. Říká se tomu kleptomanský orgasmus.“ Usmála se na Mirku, předepsala jí uklidňující prášky. Od té doby za mnou nová kamarádka chodila do krámu ještě častěji než dřív. Tehdy, naštěstí až tehdy, si jí všiml i šéf a majitel obchodu. Padli si do oka a vypadá to,… nechci předbíhat. Jak se to říká? Že by „kozel mohl být zahradníkem“?

Z Mirky bude prima šéfová.