Čas jen pro mě

„Houdy, houdy, doprovoudy,“ paroduje už tradičně na Velikonoční pondělí manžel ‚divadlo‘, které se odehrálo už před čtvrt stoletím na vsi u mých rodičů. „To to letí,“ nostalgicky se usměju, když zpod polštáře vytahuje minipomlázku a švihá mě po noční košili.

Láska po anglicku

Tehdy v roce 1994 jsme oba učili na jedné z mnoha jazykovek, které se tehdy nás vyrojily jako houby po dešti. Patrik, rodilý mluvčí, sem přiletěl původně jen na pár měsíců. Z Česka znal jen pivo a Jágra.

Já jsem ‚vtloukala‘ do hlav teenagerů anglickou gramatiku, on si s nimi ‚povídal‘. Pro ‚zpestření‘ pracovních vztahů jsme spolu jezdili po hradech a zámcích a ‚pilovali‘ učební plány. Zamilovali jsme se, ale Patrika bombardovala jeho matka Rosie, že by se měl vrátit zpátky do Anglie.

„Mami, přijeď si pro mě,“ zavtipkoval. „Jedu hned,“ vyrazila nám dech. Naši už Patrika znali, a tak jsme nic netušící Rosie pozvali rovnou k nim.

Přiletěla těsně před Velikonocemi a se našima domlouvala ‚rukama nohama‘. Vyfukovaly a barvily jsme vajíčka, zadělávaly kynuté těsto na bochánek a zdobily upečeného beránka. Večer zapluli Rosie s Patrikem do jednoho pokoje, já s našima do ložnice. Tak se to u nás i ve dvacátém století dělalo. (O tom, že jsem pod srdcem nosila nový život, jsem věděla zatím jenom já.) Usínala jsem se slastným pocitem, jak se vše dobře vyvíjí, a těšila se na ráno, že tu „novinu“ na Velikonoční pondělí konečně všem prozradím.

Přepadení! Pomóóóc!

Probral mě hurónský smích a podupávání pod oknem. Jasně pomlázka! Vyskočila jsem z postele a hodila na sebe šaty. To už máma odemykala vchodové dveře. Z pokoje vykukovala ještě rozespalá Rosie. Do chodby se vřítil bratranec Petr s pomlázkou. Než jsem se stačila nadechnout, pustil do mě, pak šlehal mamku a nakonec vytáhl zvědavou Rosie. Švihal nás po zadku. Pištěly jsme a Rosie vřískala jako by ji na nože brali. Křičela: „Hééélp, Patrik, help me!“ V tom okamžiku vylétl Patrik z postele. Chlap mlátící ženské ho nenechal na pochybách. „Přepadení,“ blesklo mu hlavou. Zároveň mu naskočila výstraha z bedekrů o nebezpečí a ‚zaostalých‘ Středoevropanech. Nerozmýšlel se. „Oh shit!“ „Do pr….!“ „Blbče!“ „Fools!“ mísily se výkřiky s ranami. Kdyby to nemysleli vážně, vypadalo to jako fraška.

„Dóóóst,“ zařval mohutným hlasem táta. Rosie byla v obličeji bílá jako smrt. Mně se zvedl žaludek nevím, jestli tím nedorozuměním, nebo mým počátečním těhotenstvím. „Včera to tak pěkně začalo a dnes…, to je konec. To jim nevysvětlím,“ honilo se mi hlavou. „T…, t…, to je Patrik,“ vrhla jsem se k němu a otírala mu ránu na hlavě. „Cože?“ odskočil od něj Petr a prohlížel si ho jako nějaký muzejní exponát. „Sorry, sorry…, ale to on. On si začal! Vrhnul se na mě,“ bránil se Petr.

Trvalo dost dlouho, než jsme našim nastávajícím příbuzným vysvětlili kulturní tradice českých Velikonoc. „Co jste to za barbary,“ kroutili hlavami, „nechat se od chlapů mlátit? Dobrovolně? A ještě jim za to ‚zaplatit‘ vajíčky? No tohle! Brrr… Jó to u nás, ale to je kulturní země,“ pokračovala Rosie. „Tam ženy na Velikonoce přivazují muže k židli. Ti se musí vyplatit penězi a ony je pak pustí. Ale to vaše bití…,“ otřásla se. „A ještě ten sexuální podtext s rituálem plodnosti,“ dodala skoro šeptem a s chutí se zakousla do beránka.

A byla svatba

A to byla konečně voda na můj mlýn. „I am pregnant,“ prozradila jsem konečně. Patrikovi zaskočilo, Rosie zrudly tváře a bratranec krčil rameny. „Jsem v tom!“ přeložila jsem jim volně.

Den na to jsme se vrátili zpět do Prahy. Rosie na letišti soustrastně políbila Patrika, jako by ho tu nechávala ve spárech divochů. Za měsíc ale byla zpátky a vedla svého syna k oltáři.

V naší česko-anglické rodině už dávno slavíme Velikonoce „po česku.“ Hned následující rok si totiž bratranec vzal Patrika pod křídla. Tentokrát mu „vyšlehat“ mě kupodivu vůbec nevadilo. „Houdy, houdy, douprovoudy“ se rozléhalo široko daleko.

V poledne jsme na něj marně čekali s obědem. „Copak neznáš naše chlapy,“ uklidňovala mě máma, „nového koledníka musí všude představit.“ Pozdě odpoledne ho rozjařený bratranec napůl přivedl, napůl přinesl domů. Manžel se blaženě usmíval a podlamovala se mu kolena. „Na těch vašich Velikonocích asi něco bude…,“ rozhodil rukama, škytnul a usnul jako špalek.