Čas jen pro mě

Nevím, kdo vymyslel, že dětství je nejkrásnějším obdobím života. U mě tomu tak rozhodně nebylo. Pamatuji si jen na hádky rodičů, mámin pláč a tátův vzteklý křik.

Těžký život od začátku

Maminka byla hodně mladá, když otěhotněla. Ve dvaceti už byla vdanou paní a matkou. Tehdy v 80. letech minulého století to tak prostě chodilo. S tátou se znali krátce, byl u nás ve městě na vojně. Domů na Slovensko už se nevrátil – musel se oženit. Často na ni v hádkách křičel, že ho tady nadosmrti uvázala.

Taky dost těžce nesl, že se mu narodila dcera, a ne kluk. Tím byl od samého počátku náš vztah poznamenaný. S bratrem Honzou, který se narodil o dva roky později, společnou řeč našel.

Táta byl šikovný zedník, o práci nouzi neměl, o víkendech „chodil na melouchy“, jak se říkalo. Jenže mámě moc peněz nedával. Jen takzvaně na domácnost, z toho musela vyjít. Když bylo potřeba mně koupit třeba nové boty, musela ho prosit. „To už ta holka zase nemá v čem chodit?“ bručel. „Abych vydělával jen na ni.“ Honzovi přitom koupil, na co si vzpomněl.

Každodenní koloběh

O tom, že by máma šla do práce, nechtěl nejdřív ani slyšet. Ale to bylo jediné, kdy si nenechala poručit. Postavila ho před hotovou věc a vrátila se aspoň na šest hodin do kanceláře místního podniku bytového družstva.

Teď, když sama mám malou dceru, si uvědomuji, jak hrozně těžké to pro ni muselo být. Vstávala po čtvrté ráno, aby tátovi připravila snídani a s sebou svačinu. Nakrmila slepice a králíky, které jsme měli, protože je táta chtěl. Pak s námi rychle běžela do školky či školy a rychle do práce.  

Cestou domů nás vyzvedla a spolu s ní jsme museli přetrpět čekání ve frontách, aby nakoupila. Doma uvařila, protože táta musel mít teplou večeři. Umyla nádobí, s námi udělala úkoly a večer nám ještě četla pohádky.

Vždyť mě nebije...

Táta nikdy v ničem nepomohl. „Ty ses snad zbláznila,“ křičel na ni, když ho jednou v horečkách a s těžkou angínou poprosila, aby jí v sobotu pomohl uklidit dům. „Celý týden dřu, ty se flákáš v kanceláři, a přitom nic nestíháš.“

Našla jsem si raději školu v jiném městě a od patnácti byla na intru, domů jsem jezdila jen na víkend. Brácha chytil otcovy manýry a máma jim sloužila. „Mami, rozveď se a uteč, vždyť jsi ještě mladá ženská,“ naléhala jsem na ni. „Nemáš zapotřebí dělat služku!“ – Podívala se na mě pokaždé smutnýma očima: „Lucinko, vždyť mě přece nebije, jen trochu křičí. Víš, jak těžkou má práci.“ – „Ale ty přece taky těžce pracuješ…“ – „To nestojí za řeč.“

Brzy jsem se osamostatnila, odstěhovala se do Prahy a žila svůj život.

Vypadni!

Při jedné návštěvě jsem si všimla, že máma je duchem nepřítomná. „Ženský doktor mě poslal na mamograf,“ špitla. „Něco mi tam našli, musím ještě na nějaká vyšetření.“

Šlo to pak rychle – chemoterapie, operace a ablace, tedy odebrání prsu. „S invalidní ženskou doma nebudu,“ řval otec. „Seber se a vypadni, stejně už jsi k ničemu!“

Neměla kam jít. Vzala jsem ji k sobě, to už jsem byla vdaná a můj zlatý manžel Petr neřekl ani slovo. Táta ani jednou nezavolal a nezajímal se, bratr Honza přijel jednou. Maminka byla slabá, dávala se dohromady skoro rok. Do domu, který s tátou postavili a který byl pořád z poloviny její, si otec nastěhoval jinou ženu. To bylo moc i na bratra, tak si našel práci na druhém konci republiky.

Proč se vrátila?

Jednou v pátek jsem přišla dřív domů a v předsíni slyším z obýváku známý hlas: „Já potřebuju, aby ses vrátila. Barák chátrá, zahrada taky.“ Nevěřila jsem svým očím – u nás v obýváku seděl otec a maminka si balila věci. „Máma nikam nepojede!“ vstoupila jsem do toho. – „Ty do toho nemáš co mluvit,“ pohrdavě se na mě podíval. – „Je nemocná!“ vykřikla jsem. – „Ale co to povídáš,“ mávl rukou, „vždyť už je dávno po operaci.“

„Mami, to přece nemůžeš!“ – „Lucinko, on tam nemůže být sám,“ zašeptala, „ta, no víš… ta ženská mu utekla.“ – „Tak jemu utekla ženská, a ty se vrátíš, abys mu sloužila?“ nechápavě jsem kroutila hlavou.

Už je to pět let, co je máma zpátky. Unavená, vyčerpaná, ale o přestěhování k nám nechce ani slyšet. Kdykoli s ní mluvím, přemlouvám ji, aby otce konečně opustila. Není přece ještě stará, vždyť je jí teprve osmapadesát! Vidím, že šťastná není. Nedá si říct. Prý žena patří k muži v dobrém i ve zlém. Přitom toho dobrého tam bylo jen hodně málo…