Příběh Lindy (33): Vyhrála jsem nad zbytečnými kily (a sama nad sebou)

Pohledný soused

Učím v mateřské škole, žiju sama v malém bytě a jediné stvoření, které mě bezvýhradně miluje a před kterým se neschovávám, je můj kocour Hugo. Ten mě vítá stejně nadšeně, ať vážím cokoliv. Nedívá se na mě vyčítavě, když po hamburgru s hranolkami sním celou čokoládu. Vždyť jemu taky dopřávám různé kapsičky a konzervy.

Ten den, kdy se do vedlejšího bytu na patře přistěhoval nový soused, jsem zrovna bojovala s těžkou taškou plnou nákupu. Dveře výtahu se otevřely a proti mně stál on. Vysoký, tmavé vlasy, lehký úsměv.

„Pomůžu vám,“ řekl a vzal mi tašku z ruky, jako by nic nevážila.

„Děkuju,“ zamumlala jsem a cítila, jak mi hoří tváře. Vojta. Tak se představil. Stejný věk, zdálo se. Když odešel do vedlejšího bytu, chvíli jsem stála na chodbě a připadala si jako patnáctiletá holka.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Jany (57): Prý jsem zlá tchyně

To jsem nečekala!

Pak přišel ten večer, na který se nezapomíná. Stála jsem u dveří, klíče v ruce, když jsem zaslechla hlasy. Vojta měl otevřené dveře a mluvil s kamarádem. Nechtěla jsem poslouchat, vážně ne. Jenže moje jméno – nebo spíš moje existence – zazněla sama.

„Hele, vedle bydlí neuvěřitelně tlustá ženská,“ smál se. „Úplně obří. Ty děti ve školce z ní musejí mít srandu… Přitom, víš co, má docela hezkej obličej.“

Ztuhla jsem. Klíče mi vypadly z ruky a cinkly o zem. Hlasy zmlkly. Sebrala jsem je a potichu vešla do bytu. Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně. Neplakala jsem. To mě překvapilo nejvíc.

„Tak jo,“ řekla jsem nahlas do prázdna. Hugo na mě nechápavě zamňoukal. „Tak jo.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Kláry (59): Dostala jsem se na samé dno

Rozhodla jsem se zatočit s kily

Zhubnout jsem se pokoušela několikrát, ale pokaždé jsem to vzdala po pár dnech. Nevím, odkud se najednou ta pevná vůle vzala. Možná z ponížení, možná ze vzteku.

Druhý den jsem si napsala plán. Tvrdý. Žádné výmluvy. Dieta, která bolela a při které jsem večer měla hlad a hroznou chuť na čokoládu. Cvičení, při kterém jsem první týdny funěla jak parní lokomotiva. Byly dny, kdy jsem brečela na podložce v obýváku a chtěla to vzdát.

„Jen dneska ne,“ šeptala jsem sama sobě. „Jen dneska vydrž.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Šárky (46): Žádný titul ke štěstí nepotřebuju

Děti si všimly

Kilogramy šly dolů pomalu, ale šly. Oblečení mi začalo plandat. Ve školce si děti všimly první. „Paní učitelko, vy jste nějaká menší,“ oznámil mi vážně čtyřletý Matýsek. Usmála jsem se. – „To se ti zdá.“

Po několika měsících jsem se skoro nepoznávala. Nejen v zrcadle. Narovnala jsem se, dívala se lidem do očí. Jednoho rána jsem vyšla na chodbu a skoro se srazila s Vojtou.

„Promiňte…“ začal automaticky a pak se zarazil. „Počkej. To jsi ty… Lindo?“ Přikývla jsem. Viděla jsem, jak mu to dochází. Jak si mě přerovnává v hlavě.

„Ty jo,“ vydechl. „Já vás… Teda tebe… jsem tě vůbec nepoznal.“ – „To se stává,“ odpověděla jsem klidně. A poprvé jsem neměla pocit, že se chci schovat.

Rande s Vojtou

O pár dní později zazvonil u mých dveří. Otevřela jsem a on tam stál s rozpačitým úsměvem.

„Hele, Lindo… Nešla bys se mnou na kafe? Tady kousek je nová kavárna.“ Podívala jsem se na něj. V hlavě mi probleskla ta věta z chodby, smích jeho kamaráda, moje sevřené hrdlo. A pak všechny ty večery, kdy jsem to nevzdala. –„Ráda,“ řekla jsem nakonec.

Kafe bylo fajn. Smál se, poslouchal, ptal se. A pak přišlo rande. A další. Neříkám, že jsem zapomněla, co o mně říkal. Některé věci v člověku zůstanou. Měl ale pravdu.

Když jsem se večer vracela domů, Hugo se mi motal pod nohama. „Tak co?“ zamňoukala jsem na něj. „Asi to nebylo špatné, viď.“

Sedla jsem si na gauč a uvědomila si jednu věc. Nezhubla jsem kvůli Vojtovi. Zhubla jsem proto, abych se přestala schovávat. A to je ta největší výhra.