Příběh Lenky (48): Vznášela jsem se nad operačním stolem

Bolest, která přišla zničehonic

Na chalupu jsme jezdili pravidelně. Miluji vůni lesa, ticho a dlouhé procházky po horách. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se dovolená měla změnit v boj o život.

Bylo krásné červencové odpoledne. Zrovna jsem seděla na verandě s knihou, když mě prudce píchlo v břiše. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. „Asi jsem snědla něco těžkého,“ mávla jsem rukou, když se mě manžel ptal, jestli mi není špatně.

Jenže během několika hodin byla bolest tak silná, že jsem se nedokázala narovnat. „Tohle už není normální. Jedeme do nemocnice,“ rozhodl manžel rázně. – „Ještě chvíli počkej, ono to přejde,“ snažila jsem se protestovat.

Nepřešlo.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Jany (39): Volal mě hlas mého pradědečka?

Poslední vzpomínka před tmou

Pak už se vše odehrálo strašně rychle. Na operačním sále bylo chladno. Někdo mi nasadil kyslíkovou masku. Slyšela jsem hlasy zdravotníků, cinkání nástrojů a anesteziologa, který mě uklidňoval. „Za chvíli usnete.“

Pamatuji si, že jsem ještě chtěla zavolat na manžela, že ho miluji. Jenže jsem to nestihla. Pak přišla tma. Nebo jsem si to alespoň myslela.

Dívala jsem se sama na sebe

Najednou jsem měla pocit, že jsem vzhůru. Jenže ne na operačním stole. Vznášela jsem se několik metrů nad ním.

Viděla jsem celý sál jako z ptačí perspektivy. Lékaře v zelených pláštích, sestry pobíhající kolem přístrojů i své vlastní tělo ležící bez hnutí pod silným světlem lamp. Nejpodivnější bylo, že mi to tehdy nepřipadalo zvláštní. Nevyděsila jsem se. Jen jsem pozorovala, co se děje.

Pamatuji si dokonce, že jsem si všimla detailů na stropě a monitoru vedle operačního stolu. Všechno bylo neuvěřitelně ostré a jasné.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Edity (42): Tajemné tanečnice

Něco mě táhlo pryč

Pak se stalo něco ještě zvláštnějšího. Pocítila jsem sílu, kterou neumím popsat. Jako kdyby mě něco táhlo směrem ven ze sálu.

Nevím, jestli to byl hlas nebo jen pocit, ale v okamžiku, kdy jsem se vznášela nad operačním stolem, jako bych slyšela tiché volání. „Pojď...“

Neznělo mužsky ani žensky. Bylo zvláštně uklidňující. Současně jsem ale vnímala jiný, mnohem naléhavější hlas. „Ještě ne. Musíš se vrátit.“

Dodnes nedokážu říct, odkud přicházel. Přesto jsem měla pocit, že ho slyším naprosto jasně.

Tip na knihu

Úchvatný příběh od autorky bestselleru Zůstaň se mnou. Amber se jednoho krásného jarního odpoledne vrací na kole domů ze školy. Je to úplně normální den. Jenže když ji uvidí její matka, začne křičet. Amber totiž před sedmi lety zemřela – srazilo ji auto na tom samém kole, na němž teď přijela. Její nevysvětlitelný návrat ovlivní všechny, které její smrt hluboce zasáhla. Uprostřed všeho toho zmatku se Amber potýká sama se sebou. Jakým člověkem bývala? Jak a proč dostala druhou šanci na život? Román dokonale zkoumá tenkou hranici mezi životem a smrtí, vykresluje, jakou stopu může na světě člověk zanechat, a oslavuje život jako takový v celé jeho spletitosti. (Vydává nakladatelství Yoli.)

Probudila jsem se na jednotce intenzivní péče

V jednu chvíli se prostředí kolem mě začalo rozmazávat. Z dálky jsem slyšela hlasy. Nejdřív nesrozumitelné. Pak stále hlasitější. Měla jsem pocit, že někdo opakovaně vyslovuje mé jméno.

A najednou jsem ucítila prudké trhnutí. Jako když člověk spadne z velké výšky.

Když jsem otevřela oči, ležela jsem na JIP. Byla jsem zmatená a strašně unavená. Vedle mě seděl manžel a plakal. „Leni, slyšíš mě?“ zeptal se rozechvěle. – Přikývla jsem. „Co se stalo?“ dostala jsem ze sebe.

Manžel se na okamžik odmlčel. „Moc nechybělo... Strašně jsme se báli.“

Teprve později mi lékaři vysvětlili, že po operaci došlo ke komplikacím a že mě museli resuscitovat. Neptala jsem se na podrobnosti. V hlavě mi totiž stále běželo to, co jsem viděla. Nebo co jsem si myslela, že jsem viděla.

Dodnes si nejsem jistá

Od té události uplynul více než rok. Nikomu jsem o svém zážitku dlouho nevyprávěla, protože jsem se bála, že mě budou považovat za blázna.

Nakonec jsem zjistila, že podobné zkušenosti popisují i jiní lidé, kteří se ocitli na hranici života a smrti. Někteří mluví o mimotělních zážitcích. Jiní o zvláštních snech způsobených anestezií nebo nedostatkem kyslíku.

Já sama nevím, čemu věřit. Jsem rozpolcená mezi rozumem a tím, co jsem tehdy prožila. Jediné, co vím jistě, je, že ten zážitek byl skutečnější než jakýkoliv sen, který jsem kdy měla.

Někdy se v noci probudím a znovu vidím operační sál pod sebou. Znovu cítím tu neznámou sílu, která mě táhla pryč, a druhou, která mě držela mezi živými.

A pokaždé si položím stejnou otázku: Co když jsem tehdy na několik okamžiků opravdu stála na prahu jiného světa?