Příběh Lenky (48): Věštba tajemné ženy

Ukážu ti budoucnost

Seděla jsem v kuchyni, ruce omotané kolem hrnku s dávno studeným čajem, a zírala do tmy za oknem. Sněžilo. Stejně tiše a vytrvale jako tehdy. Přesně před dvaceti lety. A já měla pocit, že se kruh uzavírá.

Bylo mi tenkrát osmadvacet, vracela jsem se z firemního večírku. Smála jsem se sama pro sebe, kabát rozepnutý, hlava lehce opilá vínem i pocitem, že svět mám otevřený dokořán. U podchodu stála žena zabalená do šátků. Tmavé oči, hluboké vrásky, sukně špinavá od břečky.

„Slečno… drobné…“ oslovila mě zastřeným hlasem. V peněžence mi zůstala poslední stovka. Chvíli jsem váhala. Pak jsem ji vytáhla a vtiskla jí do dlaně. – „Vezměte si ji,“ řekla jsem rychle. „Stejně už ji nepotřebuju.“

Usmála se. Ne vděčně. Spíš… vědoucně. Chytila mě za ruku tak pevně, až jsem sebou trhla. „Dám ti víc než peníze,“ zašeptala. „Ukážu ti tvůj život.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Simony (52): Kde se vzala tajemná stařenka?

Podivná věštba

Než jsem stačila protestovat, otočila mou dlaň k lampě. Její prsty byly studené, ale jisté. Mluvila rychle, polohlasem, jako by odříkávala dávno naučenou píseň.

„Vidím velkou lásku… a velký konec. Dítě, co ti změní srdce. A pak ještě jedno, nečekané.“ Polkla jsem. Smála jsem se. – „To říkáte každému,“ chtěla jsem říct. – Ale ona pokračovala. „Muž, co odejde. A jiný, co přijde pozdě.“ Zvedla ke mně oči. Najednou vážné. „A za dvacet let… přijde nepříjemnost. Nic s tím neuděláš.“ –„Jaká nepříjemnost?“ vyhrkla jsem. Stiskla mi dlaň naposledy. – „Taková, co tě donutí zastavit se.“

A pak… prostě zmizela. Udělala jsem pár kroků, rozhlédla se, ale ulice byla prázdná. Jen sníh a ticho. Říkala jsem si, že jsem si to přibarvila vínem a zimou.

Tip na zajímavou knihu

Knížka Moudrost zenu, krásně vyvedená v tradiční čínské vazbě, nabízí více než osmdesát citátů pro zklidnění mysli od zenových mistrů, jako Buddha, Macuo Bašó, Osho či Eckhart Tolle, a čerpá z?moudrosti klasického buddhistického učení. Citáty obsáhnou širokou škálu témat, jako je objevování smyslu, udržování koncentrace, všímavost, klid, učení, laskavost a nalézání radosti a štěstí. (Vydává nakladateství Pragma.)

Měla pravdu

Roky běžely a já na tu ženu vzpomínala čím dál častěji.

Velká láska přišla. A velký konec taky. Rozvod, který bolel víc, než jsem si kdy dokázala představit. Narodil se mi syn. A o šest let později dcera – neplánovaná, ale vysněná. Muž, co odešel, zavřel dveře bez ohlédnutí. A jiný přišel… když už jsem se naučila být sama.

„Ty věříš na věštby, Leni?“ smál se tehdy, když jsem mu to vyprávěla. – „Nevěřím,“ odpověděla jsem. Ale v noci jsem si někdy hladila dlaň a cítila tam chlad.

A teď je to tady. Dvacet let. Ten samý sníh. Ten samý měsíc v kalendáři.

Poslední týdny se budím s neklidem. Kontroluju děti víc než jindy. Zastavuju se u přechodů, i když svítí zelená. Přemýšlím, jestli to bude nemoc. Ztráta. Nehoda. Nebo jen další rozchod.

Chvíle na odpočinek

„Mami, jsi nějaká zamyšlená,“ řekla mi dcera včera večer. – „Jen jsem unavená,“ zalhala jsem. I když možná zase ne tolik. V práci jsem třetí měsíc zastupovala nemocnou kolegyni. Můj táta strávil měsíc v nemocnici a psychika dohnala mámu – celé dny proplakala, nakonec se nechala odvést k psychiatrovi. Synovi dala kopačky přítelkyně, řešila jsem to s ním několik večerů. S dcerou cloumá puberta. A já se cítím strašně vyčerpaná.

Dnes, když jsem vyšla ven, stála u obchodu stará žena. Šátky, sukně, tmavé oči. Žebrala. Na vteřinu se naše pohledy střetly. Usmála se. A mně přejel mráz po zádech. Rychle jsem šátrala v kabelce a podala jí bankovku. Její oči se vědoucně usmály.

Najednou mi došlo, že ta nepříjemnost nebude žádný trest. Možná je to okamžik, kdy konečně zpomalím. Kdy se přestanu hnát a začnu opravdu žít. Protože některé věštby se nenaplňují proto, aby nás zničily. Ale aby nás probudily.

Zhluboka jsem se nadechla a vykročila dál. A s myšlenkou, že si právě dneska naplánuju delší dovolenou.