Čas jen pro mě

Vdávala jsem se hodně mladá, nebylo mi ještě ani dvacet. Samozřejmě jsem „musela“, jak se tehdy říkalo. No, prostě jsem byla těhotná.

Náš vytoužený syn

Bohužel jsem ve čtvrtém měsíci potratila a od té doby se mi nedařilo otěhotnět. Přišlo nám tak nějak úplně samozřejmé zažádat o adopci. Děti jsme s mým Petrem chtěli, a proč tedy nedat domov někomu, kdo ho nemá?

A tak jsme si čtyři roky po svatbě jeli do kojeňáku pro tříměsíční uzlíček, našeho Péťu. Sladké miminko, díky kterému jsme konečně byli rodina. Měli jsme ohromné štěstí. Péťa byl pořád jako velké sluníčko, byl klidný, skoro nezlobil, dobře spal. Prostě, dítě-ideál!

Jen Petra trochu mrzelo, že Péťa s ním nesdílí nadšení pro fotbal či hokej a další „chlapské“ záležitosti. Zato v kuchyni se motal pořád. „Maminko, budu kuchař,“ vážně mi řekl jako čtyřletý. O jiném povolání už nikdy nepřemýšlel.

Asi není na holky!?

Vyučil se kuchařem, pak vystudoval hotelovou školu, absolvoval stáže v zahraničí a podařilo se mu získat místo ve čtyřhvězdičkovém hotelu.

„Lenko, já si myslím, že Péťa asi není na holky,“ poznamenal jednou jen tak mezi řečí Petr. – „Taky si to myslím,“ přikývla jsem. Velký Petr pak pozval „malého“ na pivo a po dvou půllitrech se ho otevřeně zeptal, jak to je. Péťovi se viditelně ulevilo: „Měl jsem strach, že vás zklamu, když jsem gay,“ přiznal se.

Sice mě zamrzelo, že nebudu mít vnoučata, ale Petr to okomentoval: „Musíme být rádi za to, že máme aspoň syna, ani toho jsme nemuseli mít.“

Domů nám pak Péťa přivedl svého přítele Michala a dočkali jsme se i jejich „svatby“ v podobě registrovaného partnerství. Tak jsme „přišli“ k druhému synovi.

Jak mohu být babička?

„Mami, máme pro tebe velkou novinku,“ usmívali se na mě Péťa s Michalem. „Budeš babička!“ – „Jak babička?“ vytřeštila jsem na ně oči. „Tomu nerozumím, to přece…nejde….“

Vysvětlili mi, že se domluvili s párem dvou žen, které spolu žijí už taky několik let, na „výpomoci“. Ony taky touží po dětech. Naši kluci měli podmínku – jeden z nich bude v rodném listě zapsaný jako otec, aby měli na děti taky nárok. Do detailů mě samozřejmě nezasvětili, ale během tří měsíců nakonec otěhotněly obě dívky!

Ještě před jejich porody nás seznámili. Starší Eva je lékařka, pracuje v nemocnici na kardiologii. Mladší Zorka je zdravotní sestřička.

První porodila Eva. Otcem je Péťa a malá Sofinka jako by mu z oka vypadla! Zorka pak za necelé tři měsíce přivedla na svět Julinku, ta je Michalova.

Respektujeme je

Nebudu nic předstírat, chvíli trvalo, než jsme se s novou situací vyrovnali a než jsme ty netradiční vztahy „skousli“. Nejdůležitější je, že všichni „naši mladí“ nastavili pravidla, která dodržují. Tátové si holčičky brali od začátku a my jsme si jich mohli užívat. Holkám jsou už tři a chystají se do školky.

Pro nás je důležité, že máme dvě krásné vnučky, pro které jsme babička a děda. Máme šťastného a spokojeného syna a trochu větší rodinu – společně s maminkami a tatínky slavíme všechny narozeniny a svátky.

Na zvědavé a někdy i trochu útočné dotazy sousedů, příbuzných a známých odpovídáme: „Je to jejich život a my ho plně respektujeme. A kéž by všechny děti mohly žít v tak harmonických vztazích jako naše Sofinka a Julinka.“