Čas jen pro mě

Rychlý start 

Rodičům bylo kolem čtyřiceti, když jsem se narodila. Předtím jim zemřel na leukémii desetiletý syn, můj bratr. Já jsem přišla na svět dva dny po patnáctém výročí jeho smrti. Naši mě doslova rozmazlovali, všechno za mě dělali. Taky se o mě báli a byli hodně úzkostliví. Stačilo, abych nastydla – a hned běželi k doktorovi. Možná i proto jsem si od dětství přála být lékařkou.

Po promoci jsem nastoupila na internu. Dlouho jsem se tam neohřála, protože jsem krátce nato otěhotněla. Tomáš byl spolužák z medicíny, a přestože jsme svatbu plánovali až na později, vdávala jsem se ve čtvrtém měsíci – tehdy v druhé polovině osmdesátých let prostě musela být nejdřív svatba, pak děti. Rychle za sebou jsme měli dva kluky, Ríšu a Míšu.

Příběh Alice (40): Poporodní deprese mi málem zničila všechno

Bez babiček to nešlo

Tomáš se brzy stal zástupcem primáře na chirurgii a já se při dětech učila na atestaci. Nevím, jak bych všechno zvládala bez pomoci rodičů a tchyně. Domácnost včetně vaření mi byla cizí.

Zatímco mně dvě děti stačily, Tomáš toužil ještě po holčičce. Narodily se nám rovnou dvě, Lucka a Katka. Během šesti let jsme měly čtyři děti. Já jsem běžný provoz rodiny a domácnosti nezvládala, chtěla jsem se vrátit do práce. Obě babičky si u nás doslova podávaly dveře, aby nám pomohly. Tomáš se dětem hodně věnoval, jakmile mu to čas dovolil, a děti ho milovaly.

Odešla jsem z nemocnice a po lékařce odcházející do důchodu převzala interní ambulanci. Roky běžely, děti rostly. Bohužel pak zemřel můj otec a rychle za sebou i obě babičky. Nejhorší pro mě bylo zorganizovat všechno doma. Naštěstí k nám ochotná sousedka za rozumný peníz chodila uklízet. Zvládla jsem akorát tak připravit dětem svačiny, oběd měly ve škole, Tomáš jedl v nemocnici a večer si každý něco našel.

Příběh Petry (52): Mám ho vzít zpátky?

Nový život

Kluci i holky postupně vylétly z domova na studie a na pětačtyřicáté narozeniny jsem od Tomáše dostala překvapivý dárek: „Kláro, chci se rozvést,“ podíval se na mě. Nebyla jsem schopná údivem zareagovat. O patnáct let mladší kolegyně Lenka ho utáhla na guláš. Doslova. Ráda vařila a pekla a nosila mu na noční služby večeři.

Rozvod proběhl na první pohled v klidu, všechny naše děti to přijaly a jejich vztah s otcem to vůbec nenarušilo. Dokonce ho navštěvovaly častěji než mě a s Lenkou si rozuměly. Brzy jim přibyl další sourozenec – Jakub.

Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky. Vyměnila jsem byt, aby mi tam nic nepřipomínalo Tomáše. Ponořila jsem se do práce, jezdila na různá školení a rozšiřovala si znalosti. Jenže jsem se vracela do prázdného bytu. Sice jsem měla dva vztahy, ale brzy skončily. Oba muži vlastně hledali kuchařku a hospodyňku.

Nejstarší syn Ríša se oženil, vdala se i Lucka, Katka a Míša mají stálé partnery – a všichni svůj život, do kterého patřím jen okrajově.

Příběh Lucie (44): Život se mi zhroutil jak domeček z karet

Jeden prášek, druhý prášek...

Když jsem před pěti lety cestou z ordinace uviděla Tomáše, jak se drží s Lenkou za ruku a něčemu se smějí, úplně mě to vzalo. Vypadali tak šťastně, tak spokojeně. To se mi honilo hlavou, když jsem odemykala byt. Delší dobu už jsem měla problémy se spánkem, tentokrát jsem se převalovala celou noc a před očima měla Tomáše s Lenkou.

Druhý den v práci jsem byla úplně vyčerpaná, dokonce jsem přeobjednala odpolední pacienty, abych mohla jít dřív domů. Spánek zase nepřicházel. Vzala jsem si prášek na spaní a usnula. A tak to začalo. Bez své pilulky už jsem neusnula. Jedna už nestačila, tak jsem přidala ještě polovinu, pak druhou… Bohužel jsem měla možnost si léky opatřit.

Příběh Karolíny (40): Kdo chce všechno, nemá nic

Snad to zvládnu

Sotva se zavřely dveře za posledním pacientem, těšila jsem se domů, abych spolkla svou pilulku a upadla do bezesného spánku. Věděla jsem, že si zahrávám s ohněm, a zkoušela prášky vysadit. Třes celého těla mě ale „přesvědčil“, že musím prášek spolknout.

Pak mi jednou večer volala dcera Lucka. Rozespalá a omámená jsem špatně artikulovala, zřejmě nelogicky odpovídala. Vlastně ani nevím, o čem jsme se bavily.

Všechny čtyři děti ke mně doslova vtrhly druhý den odpoledne. V lékárničce objevily zásoby léků na spaní. Podezření měly delší dobu, ale můj telefonát s Luckou byl pro ně tou pověstnou poslední kapkou.

Píšu vám z odvykací léčebny. Jsem tu už druhý měsíc. Nechci to popisovat, je to prostě hodně drsná zkušenost. Musím to ale zvládnout. Ríšova manželka čeká první dítě, mého prvního vnuka, a já chci být ta správná babička.