Čas jen pro mě

Máma tátův odchod nesla těžce. Nikdy se z toho nevzpamatovala, jiný muž se u ní nikdy neobjevil a brzy zemřela – podle mě i zatrpklostí  –  v necelých šedesáti letech. Tak jsem od třiceti byla bez rodiny.

Princ ze seznamky

Štěstí jsem neměla ani ve vztazích. Blížily se pětatřicáté narozeniny a před měsícem ode mě po sedmileté známosti odešel přítel. Prý potřebuje svobodu a ještě se hledá.

Já jsem zase hledala spolehlivého partnera a zoufale jsem toužila po dětech. Michala jsem našla přes internetovou seznamku. O rok starší pohledný muž si mě hned získal. „Toužím po dětech,“ řekl mi na druhé schůzce. – Srdce se mi zatetelilo blahem. „Já taky,“ špitla jsem.

Rodina!

Pak už to mělo rychlý spád. Během měsíce u mě bydlel, další měsíc mě představil rodičům a půl roku po seznámení jsme se vzali. Byla jsem šťastná, najednou jsem měla rodinu. Michalovi rodiče mě okamžitě přijali, stejně jako jeho dvě sestry s rodinou. A když jsem krátce po svatbě otěhotněla, vznášela jsem se radostí!

Malý Tobiáš byl krásné a veselé miminko a já se s radostí věnovala mateřským povinnostem. Michal měl hodně práce, postupoval po kariérním žebříčku a zabezpečil nás tak, že jsem zatím o návratu do práce nemusela přemýšlet. Brzy jsme se měli stěhovat do vlastního domu.

Objevená sestra

Když byl Tobíkovi rok, přes Facebook mě zkontaktovala nevlastní sestra Veronika. „Měla bys ses naučit odpouštět,“ řekl mi Michal, když jsem přemýšlela, jak na ni mám reagovat. „Ta holka přece nemůže za to, že váš společný táta opustil první rodinu.“ Měl pravdu. Tak jsem si pomalu pouštěla – jen virtuálně – Veroniku do života.

Postupně jsme se přes sociální sítě spřátelily. Sice jí bylo o patnáct míň, ale zjistila jsem, že má stejný smysl pro humor, podobné zájmy a že se na její statusy vlastně docela těším. Bydlela na druhém konci republiky úplně sama. Táta prý před rokem zemřel a máma je opustila, když bylo Veronice deset. Pomyslela jsem si něco o božích mlýnech. A tehdy mě napadlo, že Verču k nám pozvu na víkend.

Bylo to dojemné setkání. Jako bychom se znaly odjakživa! „Krev není voda,“ smál se Michal. Její návštěvy se opakovaly, a když jsme se stěhovali do našeho nového domu, navrhl Michal, že máme místa dost a mohli bychom volný pokoj nabídnout Veronice. „Nemá nikoho, než nás,“ usmál se na mě Michal.

Nový dům i s Veronikou

Veronika tedy s námi začala bydlet. Michal jí našel místo u nich ve firmě a každé ráno spolu odjížděli a večer se spolu zase vraceli. Starala jsem se o Tobíka, pro všechny vařila a prala – prostě jsem byla dokonalá hospodyně.

Ten večer měl Tobík horečku a já jsem byla sama doma, protože Michal s Verčou měli mít nějakou firemní akci. Tobík každou chvíli plakal a já jsem špatně spala. Probudilo mě přijíždějící auto. „Konečně jsou doma,“ pomyslela jsem si. Přistoupila jsem k oknu a uviděla je! Michal se v autě líbal s Veronikou!

Pak z něj vylezli a potichu se plížili k Veroničině pokoji. Za dvacet minut jsem je načapala doslova v nejlepším!

Historie se opakuje. V „našem“ domě je Veronika s Michalem. Mají dnes už osmiletá dvojčata. My s Tobíkem bydlíme ve dva plus „káká“ ve městě. Občas za námi chodí Michalova máma. Mně se zhroutil svět. Nechci být jako moje matka, tak k nim Tobíka se skřípěním zubů každý druhý týden pouštím na návštěvu. Ale Veronice a Michalovi už to nikdy neodpustím.