Čas jen pro mě

Sešli jsme se skoro šichni

Na sraz po třiceti letech jsem se těšila i bála zároveň. Před zrcadlem jsem strávila déle než před první schůzkou s manželem. Nakonec jsem si oblékla tmavomodré šaty, ve kterých jsem si připadala štíhlejší, a vyrazila do restaurace nedaleko naší bývalé obchodní akademie.

Sešli jsme se skoro všichni. Některé spolužáky jsem poznala okamžitě, jiní se museli nejdřív představit. Vlasy ubyly, kilogramy přibyly, ale smích zůstal stejný. Stačilo pár minut a zase jsme byli maturanti, kteří opisují účetnictví a bojí se přísné profesorky matematiky.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Inky (59): Sestřenice mi celý život záviděla

Dokonalá Zorka

„Katko, ty ses vůbec nezměnila!“ vítala mě Jitka. Obě jsme věděly, že je to milosrdná lež. Přesto mě potěšila.

Pak přišla Zorka. Měla na sobě dokonale padnoucí kalhotový kostým, lesklé vlasy jí sahaly k ramenům a vypadala snad lépe než před třiceti lety. Ve dveřích se zastavila, usmála se a během chvíle se kolem ní vytvořil hlouček.

Zorka bývala už ve škole výrazná. Sebevědomá, krásná a vždy trochu nedostupná. Tentokrát však působila mile a srdečně.

„Po maturitě jsem vystudovala ekonomickou vysokou,“ vyprávěla. „Pak jsem nastoupila do mezinárodní společnosti. Začínala jsem od nuly, ale postupně jsem se vypracovala do vedení.“ – „Takže jsi manažerka?“ zeptal se obdivně Petr. – „Dalo by se to tak říct,“ odpověděla skromně a usrkla víno. „Teď mě firma vyslala do Bruselu. Je to náročné, ale člověk musí využít příležitost.“

Naslouchali jsme jí téměř se zatajeným dechem. Zorka mluvila o služebních cestách, poradách v angličtině i o bytě, který má údajně k dispozici nedaleko evropské čtvrti.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Terezy (40): Teprve ve čtyřiceti jsem zjistila, že oba rodiče žijí dvojí život

Můj život je vlastně nudný...

Vedle ní mi můj obyčejný život připadal najednou nezajímavý. Pracovala jsem jako účetní v menší stavební firmě, žila stále ve stejném městě a dovolenou trávila nejčastěji na chalupě.

„Ta se tedy uměla zařídit,“ zašeptala mi Jitka. Přikývla jsem. Záviděla jsem Zorce kariéru, peníze i lehkost, s jakou o svých úspěších vyprávěla.

Večer byl nádherný. Prohlíželi jsme si staré fotografie, vzpomínali na školní výlety a slíbili si, že na další setkání nebudeme čekat deset let. Domů jsem se vracela po půlnoci, příjemně unavená a trochu zahanbená vlastní závistí.

Tip na knihu plnou humorných, někdy až neuvěřitelných zážitků

Stačí, aby otevřela pusu a všem je jasné, že není odsud. Ale ten přízvuk… je slovenský? Ukrajinský? Britský? Jihoafrický? Tahitský? Ano – jeden člověk se domníval, že její „zvláštní přízvuk“ pochází z Tahiti. Kdepak. Ani Petrak je Američanka. A svou americkou nevázanost (ehm, naivní optimismus) a odhodlání (ehm, tvrdohlavost) si s sebou odnesla před více než deseti lety, kdy opustila zemi svobodných a domov statečných a rozhodla se začít další část svého života v srdci Evropy. Českému jazyku a kultuře se učila prostřednictvím starodávné výukové metody „Šup do vody a plavej!“. Zatímco se snažila neutopit, shromáždila řadu příběhů – o politicích, sportovcích, bezdomovcích, stalkerech, mizogynech, knihovnících, učitelích a také o pár nejvelkorysejších lidech na planetě Zemi. (Vydalo nakladatelství Brána.)

Nečekané setkání

Asi o týden později jsem jela do Prahy navštívit sestřenici. Cestou jsem se zastavila v obchodním centru koupit dárek pro její vnučku.

Právě jsem vycházela z hračkářství, když mě zaujala skupinka uklízeček v šedých pracovních kalhotách a zelených tričkách. Jedna z žen tlačila vozík s čisticími prostředky.

Ta tvář mi byla povědomá. Zpomalila jsem. Žena si stáhla vlasy do obyčejného culíku a unaveným pohybem setřela zábradlí u eskalátoru. Nebyla nalíčená a pod očima měla tmavé kruhy, přesto nebylo pochyb.

Byla to Zorka.

Vtom zvedla hlavu a spatřila mě. Na okamžik ztuhla. Chtěla jsem předstírat, že jsem si jí nevšimla, ale ona pomalu přišla ke mně.

„Tak už to víš,“ řekla tiše. Nevěděla jsem, co odpovědět.

Aspoň jednou se cítit, že jsem něco dokázala

Zorka sklopila oči. Přiznala, že vysokou školu nikdy nedokončila. Po rozvodu zůstala sama s dluhy a v Bruselu skutečně pracovala – ovšem jako pokojská v hotelu. Teď uklízela obchodní centrum.

„Chtěla jsem se před vámi aspoň jeden večer cítit jako někdo, kdo něco dokázal,“ zašeptala. „Ve škole jste si všichni mysleli, že mě čeká velká budoucnost.“ – Najednou jsem necítila pohoršení ani škodolibost. Jen lítost. Položila jsem jí ruku na paži. „Zorko, měla jsi přijít taková, jaká jsi. My ostatní také nejsme tak úspěšní, jak jsme se snažili vypadat.“

Usmála se, ale v očích se jí zaleskly slzy.

Od toho dne vím, že na třídních srazech nevzpomínáme jen na minulost. Každý si tam přináší i příběh, který chce, aby mu ostatní uvěřili. A někdy nejvíc závidíme právě tomu, kdo by si přál žít náš docela obyčejný život.