Čas jen pro mě

Nerozlučné kamarádky

S Rózou se znám od střední školy a naše přátelství vydrželo i po maturitě. Možná i proto, že jsme se z našeho malého moravského města vydaly obě do Prahy. Dokonce jsme spolu i přes rok bydlely v podnájmu. A zatímco já jsem po roce zjistila, že kolega Honza je moc milý kluk, a začala s ním chodit a pak se k němu nastěhovala, Róza se po se po dvou nevydařených vztazích pustila do studia vysoké školy.

Já jsem vlastně žádné velké pracovní ambice neměla. V pětadvaceti jsem se vdala, po roce se nám narodil malý Honzík a pak Karolínka. Na dnešní dobu jsme byli mladí rodiče, ale měli jsme na děti aspoň hodně energie.

Róza mi byla za svědka na svatbě, podle potřeby hlídala naše děti – vlastně jsme pořád byly a jsme jako sestry. I proto jsem nešťastná. Vím totiž, že narazila na chlapa, který s ní nejedná fér.

Příběh Dany (48): Lásku mi přivedl pes

Potkala velkou lásku?

„Kájo, potkala jsem úžasného mužského,“ zářila Róza, když jsme se jednou sešly. „Zajišťoval IT zakázku pro naši firmu a vedení ho pozvalo na letní párty,“ rozpovídala se. „Tam jsme se seznámili,“ pokračovala. „Jmenuje se Michal, je o šest let starší, ředitel velké firmy. Jen to má jednu vadu, je ženatý…“ – To mě překvapilo, Róza tohle vždycky odsuzovala. Než jsem stačila něco říct, rychle dodala. „S manželkou už dva roky nežije, jenže s rozvodem čeká, až trochu povyrostou děti.“

Uběhl rok, uběhly dva a u Rózy se nic nezměnilo. Z jejího vyprávění jsem se dozvěděla, že Michalova manželka je servírka, prý ho kdysi ulovila a než se vzpamatoval, byly děti.

„Víš, vždycky ode mě odchází tak smutný,“ líčila Róza. „Nemá si s ní o čem povídat, sdílet problémy v práci. Chápu to, nechce jí ublížit. Hlavně chce počkat, až děti pochopí, že se rozvede.“ – „To ti nevadí dělit se o chlapa s manželkou?“ nedalo mi to. – „Ale já se o něj nedělím, Michal je můj. Jeho žena o mně ví. Jen pro děti hrajou šťastnou rodinu. Mrzí mě, že místo dovolené si pro mě vyšetří je prodloužené víkendy. S dětmi na dovolenou jezdí.“ – „A to s nimi jezdí sám?“ – „Ne, musí vzít i manželku, vždyť jsou před dětmi normální rodina.“

Nekomentovala jsem to. Rózy mi bylo líto, tolik chtěla taky mít normální život a děti.

Příběh Kláry (43): Za všechno si mohu sama

Žádná servírka, ale manažerka hotelu

„Karolínko, mohla byste prosím zařídit s manažerkou hotelu ten catering na večírek?“ obrátil se na mě šéf. „Tady paní inženýrka je opravdu profesionál každý coulem,“ usmíval se a představil mi Lucii. Sebevědomá, ale příjemná a profesionální žena kolem čtyřicítky mi byla okamžitě sympatická. Během těch několika týdnů, co jsme spolupracovaly, jsme se docela sblížily.

„Ten můj Michal je věčně na služebních cestách,“ postěžovala si. „Pak nám to vynahradí luxusní dovolenou, kdy vypne mobil a věnuje se jen nám. A to si představte, Karolínko, že k desátému výročí svatby poletíme jen sami dva do Říma.“

Ten večer pak volala Róza. „Kájo, zamluvila jsem na víkend wellness v Krkonoších a Michal to najednou musel zrušit. Firma ho posílá na pět dní do Říma na školení.“

Najednou se mi to spojilo! Luciin Michal a Rózin Michal, to je přece ten stejný chlap. Nechtěla jsem se unáhlit. Když Lucie přišla, abychom doladily nějaké detaily, ukázala mi na mobilu fotku dětí a manžela. Bylo to jasné.

Už druhý měsíc přemýšlím, jestli a jak to mám říct Róze. Když se to dozví, spustí se možná nekontrolovatelná lavina, na jejímž konci bude nešťastná Róza i Lucie. Co mám proboha dělat?