Čas jen pro mě

Doby, kdy jsem jako malá volala o pomoc maminku, už dávno pominuly. Nyní jsem vdaná a nejdůležitější osobou v mém životě je můj muž Adam. Pokud si s něčím nevím rady, pomůže mi. Když jsem nemocná, odveze mě k lékaři. A pokud mám „své dny“, je neskutečně trpělivý a dokáže se nad mými nejapnými poznámkami a špatnou náladou povznést. Naopak, pokud se necítím ve své kůži, dokáže mě bleskurychle rozesmát a zlepšit mi den.

Bylo nebylo

Jednoho večera, poté, co jsem nám po večeři nalila skleničku červeného vína, jsem se Adama zeptala: „Také máš někdy pocit, že si na něco pamatuješ, ale nejsi si jistý, zda se ti to stalo?“ –  „Jako jestli si pletu sen s realitou?“ – „No, tak nějak. Hrozně dlouho mám něco v hlavě, a nevím, jestli to je skutečné. Jestli se mi to nezdá,“ řekla jsem mu a snažila se připravit půdu na to, abych mu řekla, co mě trápí.

„Mám takový zvláštní pocit, že mě můj bratranec obtěžoval. Byly mi asi čtyři.“ Pamatuji si místnost, kde k tomu došlo. Osvětlení, matraci na hraní a další detaily. Jezdil po mém těle autíčkem… Jakmile jsem to dořekla, Adam mě obejmul a políbil do vlasů. Tušil, že jsem musela prožívat muka a nedokázal pochopit, jak jsem mohla tak dlouho mlčet.

Bohužel nebo bohudík byl Adam prvním člověkem, kterému jsem se o tom nebála říct. Kdo něco podobného zažil, pochopí, že to není věc, se kterou by se člověk chlubil. Není to ani dobré téma na hovor s nejlepší kamarádkou. Já si navíc nebyla ničím jista. Nemohla jsem přece říct mámě, že mám na bratrance jakési podezření. Nemám na něj žádné usvědčující důkazy. Žádné razítko od lékaře. Párkrát mě i napadlo navštívit psychologa, ale co bych mu řekla? Mít dojem přece nestačí!

Má špatné svědomí?

A pak je tu druhá stránka celého případu. I kdyby byla vše pravda a tehdy čtrnáctiletý bratranec na mě opravdu sahal, měla bych ho konfrontovat s jeho ostudným chováním? Nejsme si nijak blízcí, vidíme se nanejvýš jednou za rok na babiččiných narozeninách. Moc se ale spolu nebavíme, není o čem. A abych byla upřímná, příliš inteligence do vínku nedostal. Hodně bych si přála, aby byl život spravedlivý a aby ten, kdo se provinil, pykal. Zde to ale nemá význam. Komu bych pravdou prospěla? Co by na to řekla jeho žena a jeho dvě malé děti? Bojím se, že jediné, co mi zbývá, je odpustit mu a doufat, že i on si pamatuje. Snad má alespoň špatné svědomí kdykoliv si na mě vzpomene. To jediné mi může být útěchou, ne?