Čas jen pro mě

Věčně někde zatoulané zuby a brýle to je evergreen staroušků. „Jituško, neviděla jsi někde moje…, no to…, čím koukám,“ poplácávala televizi moje babička. Podala jsem jí pouzdro s brýlemi. Obřadně si je posadila na nos a do čtvrt hodiny spokojeně chrupala před rozzářenou obrazovkou. Děda zase šibalsky ukrývá svoji malou zubní náhradu do hrnků v kuchyni. Párkrát už jsem je zalila čajem z konvice, naštěstí jsem tuhle specialitu ještě nikdy nenabídla návštěvě. Po pravdě zapomětliví nejsou jen babička s dědou, ale i můj táta, čerstvý šedesátník. Ten víc než je zdrávo hledá klíče a mobil.

Sousedčina prosba

„Bum!“ Před výtahem do mě vrazila duchem nepřítomná sousedka a kamarádka Lenka. „Ježíš, promiň,“ omlouvala se a pomáhala mi sbírat vysypaný nákup. Viděla jsem na ní, že se něco děje. „Ale, mohli jsme jet s dětmi na týden do Krkonoš a…,“ vzdychla. „A…?“ tahala jsem z ní. „Brácha si měl na tu dobu vzít k sobě babičku, a nemůže. Doma ji nechat samotnou nejde, a tak tu zůstaneme trčet i my.“ Večer jsem u ní zazvonila a nabídla jí: „Lenko, momentálně jsem doma, tak vám na ni dohlédnu.“ „Fakt! To bys udělala?“ vyskakovala radostí jako čertík na pružině a hned spustila, „no, víš, babi zvládá skoro všechno sama. Potřebuje jen dohlédnout na to, jestli si vzala prášky, vypnula plyn, zavřela vodu v koupelně a trochu si popovídat.“

Paní Boženka

Odjeli. Zarachotila jsem klíčem, vešla k nim do bytu a tam už na mě čekala natěšená paní Boženka. Sama mi uvařila kafe, vytáhla černobílé fotky a vyprávěla mi o lidech, o nichž jsem neměla ani ánung. „Tady jsem se vdávala. Tyhle šaty mi šila krejčová až ze Zbraslavi.“ „Hmm, babi a co jste jedla dnes k obědu?“ Snažila jsem zavést řeč na současnost. „Oběd? A dneska?“ udiveně kroutila hlavou a zase se ponořila do vzpomínek o svém mládí. „Víte, Jituško,“ rozhlížela se najednou nenápadně kolem, „že mi z pokoje mizí věci?“ šeptala.

Den na to mi popisovala červený motoráček, kterým jezdívala do školy. Ale jestli snídala, nebo se myla, to netušila. „A jé je, tady pomalu klepe na dveře stařecké zapomnětlivosti pan Alzheimer. O tom ses nezmínila, kamarádko!“ V duchu jsem Lenku trochu proklínala. Za těch pár dní jsem se s Boženkou víc sblížila. Mastily jsme spolu pexeso, počítaly skoky při ‚Člověče nezlob se‘ a zabíjely tím dvě mouchy jednou ranou – uběhl nám čas a trénovaly jsme krátkodobou paměť. Sem tam jen tak mimochodem prohodila, co všechno zase postrádala.

„Uff,“ oddychla jsem si, „že mám po ‚službě‘“, když se sousedi vrátili domů. „Crrr,“ opírala se mi o zvonek Lenka. Myslela jsem, že mi jde poděkovat, ale za dveřmi stála brunátná kamarádka. „Šlohla jsi babičce třicet tisíc!“ uhodila na mě. Rozesmála jsem se. „Ale…,“ nepustila mě ke slovu, „nikdo jiný k nám nechodil.“ „Znáš babičku,“ snažila jsem se ji uklidnit, „hledali jste se všude?“ „Tohle není legrace. Šetřila si na pohřeb a ty, ty…“ šlehala po mě blesky, „to sis pěkně vydělala, viď!“ Pohádaly jsme se, až se zvědavě otevíraly dveře ostatních nájemníků.

„Babi Boženku, odvezla sanitka. Složila se z toho,“ svěřovala se nalomeným hlasem sousedům Lenka. Hájila jsem se horem dolem, ale zbytečně. Během hospitalizace, „chudince“ babičce vymalovali v pokoji, vysmejčili skříně… Po bankovkách se doslova slehla zem. Já jsem chodila po domě s vypáleným cejchem zlodějky na čele.

Za dva týdny zase: „Crrr.“ Kukátkem jsem viděla Lenku. „Ty, Jitko, ehm…, vyndávala jsem z mrazáku kuře a…, no trůnilo si na obálce s těmi babiččinými zmraženými třiceti tisíci. Babi je trochu,“ sáhla si na hlavu, „promiň.“ V té chvíli jsme bulily obě.