Čas jen pro mě

Psal se rok 1916, na evropských bojištích ještě zbytečně umírali mladí muži ve válce, jejíž konec byl zatím v nedohlednu. Na statku v malé jihočeské vesnici válečné starosti naštěstí neměli. Hospodářství bez problémů uživilo početnou rodinu statkáře Václava.

Zakázaná láska

Dětí měl statkář jak dnů v týdnu – sedm, z toho šest dcer. A to mu přidělávalo vrásky na čele, protože na věno pro všechny neměl. O prostřední dceru Toničku projevil zájem bohatý vdovec z vedlejší vesnice. Teprve šestnáctiletá Tonička byla z jeho dcer nejen nejhezčí, ale také nejpracovitější. Pomáhala v chlévě i na poli a v kuchyni se uměla otáčet jedna radost!

Nikdo neměl tušení, že Toniččino srdce už dávno patří čeledínu Janovi. „Kdyby se to hospodář dozvěděl, vyžene mě,“ šeptal večer na seně Toničce. „Utekla bych za tebou,“ dívala se na něj zamilovanýma očima.

Jan opravdu musel odejít, ale na vojnu! „Já tě nepustím,“ plakala Tonička, „vždyť tě tam můžou zabít!“ – „Neboj se, Toničko, já se vrátím a pak požádám hospodáře o tvou ruku.“

Jan narukoval a Tonička chodila jako tělo bez duše. „Tonko, ty jsi dneska nějaká pomalá,“ divila se jednoho dne matka. „Nějak mi není dobře,“ špitla Tonička. Matka se na ni pátravě podívala, ale nic neřekla.

Druhý den si vzala Toničku stranou. „Tonko, že ty jsi v tom?“ – „Asi ano, maminko…“ rozplakala se Tonička. – „Huso hloupá,“ nadávala matka, „myslíš si, že nevím, jak se kolem tebe motal ten čeledín? Musíš si od toho nechat pomoct, jinak budeš mít zkažený život a už se nevdáš,“ povzdechla matka. „Jen aby se to nedozvěděl tatínek!“

„Jedeme s Tonkou do města po nákupech,“ řekla manželovi selka a nechala zapřáhnout vůz. Zastavili u malého domku na kraji města, kde bydlela místní „bába andělíčkářka“. Jako ve špatném snu vešla Tonička do malé špinavé místnosti. „Maminko,“ hlesla, „opravdu musím…“ – „Na to si měla myslet dřív. Už se nedá nic jiného dělat.“

Kruté probuzení

Bolestí křičela a pak omdlela. Cestu domů prožila v polovičních mdlobách. Matka ji hned uložila do postele a řekla otci, že se ve městě asi nastydla a má horečku. V noci blouznila v horečkách, bodavá bolest v podbřišku ji nenechala spát. „Proboha,“ uslyšela nad sebou matčin hlas, „musíme poslat pro doktora!“

„Řekne mi konečně někdo, co se tu děje“? Snad ta holka nebyla v tom!? Pěkně dcery hlídáš, jen co je pravda,“ láteřil otec. „To se určitě rozkřikne a ten vdovec ji nebude chtít!“

„Copak by se tu neuživil jeden krk navíc,“ nadával pro změnu mladý doktor, kterého přivezli z města. „A tu bábu by měli zavřít,“ nadával na andělíčkářku. „Vy se teď už můžete jen modlit a doufat, že to ta nešťastná holka přežije. I když by to byl zázrak,“ obrátil se na vyděšeného hospodáře a jeho ženu. „A pokud to náhodou přežije, těžko už někdy bude mít děti!“

Stal se zázrak a Tonička opravdu přežila. Ještě celá slabá a vyčerpaná zaslechla, jak se na statku šíří zpráva, že Jan padl! Pár dní poté přišel zatoulatý dopis. V něm byla Janova fotka v uniformě a vzadu pár slov. „Moje nejmilejší Toničko, vzpomínám na Tebe a těším se, až se k Tobě vrátím.“

Tonička se nikdy nevdala a zůstala na statku, kde pomáhala rodině bratra Václava mladšího. Můj dědeček Václav, hodný a laskavý člověk, nemohl svým rodičům zapomenout, že Toničce zničili život. „Jiřinko, až tu nebudu, musíte se vy, mladí, o Toničku postarat,“ říkával mi, „ona nikoho jiného nemá!“

Tonička se dožila krásných devadesáti dvou let. Do posledního okamžiku chtěla být užitečná v rodině mého bratra, u kterého bydlela. Ačkoli své vlastní děti neměla, zemřela obklopena všemi svými synovci, neteřemi a jejich dětmi, pro které byla tou nejhodnější tetičkou!