Čas jen pro mě

Přišla jsem na svět jako následek jedné noci na služební cestě. Máma, naivní dvacetiletá sekretářka, táta solidní čtyřicátník, ředitel tehdejšího velkého výrobního závodu – a hlavně ženatý muž se dvěma dcerami.

Byla jsem „nehoda“

Když mu oznámila, že je těhotná, reagoval prý jednoznačně: „Jano, oba dobře víme, že to byla jednorázová záležitost, náhoda, tedy vlastně… nehoda. Můj kamarád, primář na gynekologii, to zařídí, nebudeš muset ani před komisi.“

Máma vyprávěla, že tenkrát se mohlo jít na interrupci po schválení žádosti jakousi komisí, kde kromě doktora zasedaly třeba i místní drbny. Proto se otec nabídl, že vše „zařídí“ jinak. Jenže máma si postavila hlavu – a hlavně už byla ve 14. týdnu, takže na zákrok bylo pozdě.

„Někdy jsem měla pocit, že se proti mně spiknul celý svět,“ líčila mi později, když už jsem to chápala, jak to bylo složité. Její rodiče, moje babička s dědečkem, ji donutili, aby v každém případě otce uvedla v mém rodném listě. „Ať aspoň platí alimenty,“ rozhodla babička. To děda si na něj počkal, když chtěl odjet z práce. Co si řekli, to nikdo neví. Pravdou je, že máma poskočila v pořadníku na podnikový byt…

Prvně mě viděl, když mi byly dva

Máma se mi jednou svěřila, že si moc přála, aby se narodil kluk. Představovala si, jak táta bude šťastný, že má pokračovatele rodu, rozvede se a bude žít s námi. Myslím si, že by se nerozvedl ani, kdybych byla kluk. Když se nenarodil kluk, který se měl po něm jmenovat Jindřich, dostala jsem aspoň já jméno Jindřiška. 

Prvně se prý na mě přišel podívat až v mých dvou letech. Do té doby jen pravidelně posílal peníze. Na to setkání si samozřejmě nepamatuju, ale prý se rozplakal. Pak k nám začal chodit častěji. Nicméně jsme byly s mámou pokaždé na druhé koleji.

Na malém městě se toho moc neutají. O tom, kdo je můj otec, si cvrlikali i vrabci na střeše, někteří sousedé se dívali na mámu pohoršeně.

Jsi moje sestra!

Po maturitě jsem dva roky pracovala jako au-pair v Londýně a po návratu si našla místo v Praze. Finančnímu oddělení velké firmy velela rázná šéfová, asi tak o deset let starší než já. Už při nástupu si mě pátravě prohlížela. „Jindřiška… to není dneska úplně běžné jméno,“ poznamenala. – „Po tátovi,“ stručně jsem odpověděla. – „Hm, to je teda náhoda, můj táta je taky Jindřich,“ podívala se na mě. Něčím mi byla povědomá, jako bych ji odněkud znala.

„Mohla byste za mnou, Jindřiško, přijít kolem páté?“ pozvala si mě jednou do kanceláře. Když jsem vešla dovnitř, ztuhla jsem – stál tam můj otec! Byl ještě víc překvapený než já.

„Tak nebudeme chodit kolem horké kaše,“ řekla šéfová. „Tenhle pán je můj otec a řekla bych, že i tvůj,“ začala mi tykat. „Z toho plyne, že jsme sestry. Souhlasíš, tati?“ - „Ano, já… Verunko,“ obrátil se k šéfové, „jak to víš?“

„Jak, paní ředitelko, jak… kde jste to zjistila?“ koktala jsem pro změnu já. – „Nevykej mi, pro tebe jsem Veronika. A nebylo to nic těžkého. Jsi tátovi docela podobná. Navíc se po městě vyprávělo, že máme někde sestru Jindřišku.“

Do rodiny nepatřím

Bylo to hezké gesto, Veronika mě pak seznámila ještě s další sestrou, s Renatou. Jestli ale čekáte happyend, tak nepřišel. Občas jsme se sešly, popovídaly, ale jinak to bylo stejné. S ohledem na jejich matku mě nikdy nepozvaly na rodinné oslavy svátků či narozenin. Vlastně jsem pořád zůstala ta nechtěná a nezměnilo se to ani po smrti našeho společného otce.

Teď už si ani nepíšeme a nevoláme, jen o sobě a o našich rodinách něco málo víme ze sociálních sítí. Vinu na tom jednoznačně nese otec.