Čas jen pro mě

Chybí volný čas

Můj manžel Petr měl vždycky obchodní talent, navíc je nesmírně šikovný a pracovitý. Není divu, že jakmile začal podnikat, docela se mu dařilo. Pouze na živnostenský list zařizoval a organizoval různé přestavby domů a dokázal často nemožné – tedy v dohodnutý termín zajistit potřebné řemeslníky a vše zkoordinovat.

„Co bys tomu, řekla, Jani, kdybych si založil firmu, tedy eserróčko, a rozjet to ve velkém?“ nejistě se na mě jednou při večeři podíval. – „Proč ne?“ nadšeně jsem souhlasila. „Ty to zvládneš!“ Pak jsme vymysleli, že k němu nastoupím jako „taková holka pro všechno“, tedy budu brát telefony, vyřizovat faktury a starat se o veškerou administrativu. Zrovna mně končila mateřská a bylo to vlastně ideální řešení.

Fungovalo to úžasně, zakázky se jen hrnuly, Petr měl navíc pověst slušného a spolehlivého podnikatele. Přicházelo víc a víc objednávek a s nimi přišly i peníze, které jsme ale neměli možnost pořádně užít. Jet na dovolenou společně, to nešlo, aspoň jeden z nás vždycky musel zůstat ve firmě.

„Tahle to dál nejde,“ řekla jsem Petrovi po návratu z Dominikánské republiky, kde jsem byla jen s dcerami. „Bylo to krásné, ale já chci zážitky sdílet s tebou. Holky se pořád ptaly, proč s námi tatínek není,“ povzdychla jsem si. „Měli bychom si najít ještě nějakého zaměstnance, dobře víš, že to v pohodě utáhneme.“

„Máš, pravdu,“ souhlasil Petr. „Upřímně, potřebovali bychom ekonoma, něco jako finančního ředitele. Ty by ses pak mohla věnovat částečně i marketingu a neměla bys svázané ruce ekonomickou administrativou,“ nahlas přemýšlel. „Jen se musíme dobře rozhlédnout a pečlivě vybírat. Vždyť ten člověk bude muset mít dispoziční právo k firemnímu účtu.“

Brácha bude nejlepší!

Rozhlásili jsme to po známých a dali pár inzerátů. Několik lidí se přihlásilo, jenže nás ty pohovory a vybírání zdržovaly od práce. „Jani, Jani, tomu neuvěříš,“ křičel Petr po návratu domů. „Máme finančního ředitele!“ – „A kdo to je? Cože tak najednou?“ nevěřícně jsem se na něj podívala.

„No, představ si, že mi zrovna dneska volal Pavel, brácha. „V tom korporátu v Praze, kde dělal, se změnilo vedení, prý už to tam k ničemu nevedlo, tak dal výpověď. Když jsem si mu postěžoval, jak nikoho nemůžeme najít, nabídl se, že by to vzal. Bylo by to v rodině, aspoň bychom se nemuseli zabývat tím, komu můžeme a nemůžeme věřit.“

Na Pavlovi se mi vždycky zdálo něco divného, ale taky jsme se moc nevídali. Vím jen, že měl docela dobré místo, tak mi přišlo zvláštní, že z něj utíká. „Jani, říkal, že mu nejde o peníze, ale že už nechce poslouchat protichůdné příkazy, že ho nebaví pořád všechno měnit podle toho, co si kdo na centrále v Londýně vymyslí. Docela ho chápu. Je rozvedený, děti nemá, chce prostě něco nového zkusit a zároveň pomoci rodině, tedy nám.“

V prvních měsících to opravdu byla úleva. Pavel k nám nastoupil do dvou týdnů, co mluvil s Petrem. Nastěhoval se do domu k rodičům, kde měl samostatnou garsonku, aby si nepřekáželi, a do práce to měl pár minut pěšky. Bylo vidět, že má zkušenosti z nadnárodní společnosti, protože okamžitě navrhl různé nové postupy a systémy, které byly efektivní a šetřily čas. Po třech měsících jsme dokonce odjeli všichni – tedy my s Petrem a holkama na první společnou dovolenou!

Nepříjemné překvapení

„Mohla bys, prosím tě, dojít do banky?“ volal mi Petr. „Pavel si vzal pár dní dovolené, jel si něco zařídit do Prahy.“

„Je mi líto, to nemůžeme proplatit,“ oznámila mi úřednice za přepážkou. „Ale proč? Je to jen faktura na deset tisíc.“ – „Tak to byste je tam musela mít.“ – „Prosím? Já vám asi nerozumím…“ nevěřícně jsem se podívala na tu ženu. „Během posledních dnů proběhlo pár velkých převodů a váš zůstatek je 125,50,“ řekla mi. „Zrovna včera ten váš finanční ředitel převáděl poslední půl milion, prý do něčeho investujete a rozšiřujete podnikání.“

Ani nevím, jak jsem se dostala za Petrem. „Přece by nás brácha neokradl…, to musí být omyl. Zajdu do té banky sám.“

Okradl nás. Stačilo být dva týdny na dovolené, aby si vyžádal od našich klientů různé zálohy. Ti mu věřili, vždyť jsme přece solidní firma! Vylákal z nich postupně čtyři miliony, které převedl na své účty spolu s dalším milionem, který tam byl připravený na financování velké zakázky.

(Ne)věřte rodině...

Další dny a měsíce jsem si připadala, jak ve špatném snu. Pavel měl nedostupný telefon a odjel mimo republiku. Petrovi a Pavlovi rodiče nevěřili, že by brácha okradl bráchu.

Petr dlouho váhal, ale nakonec podal na Pavla trestní oznámení. Pak se začalo odvíjet klubko informací, o kterých jsme netušili. Pavel z předchozího zaměstnání neodešel sám, ale dostal okamžitou výpověď, protože „ztratil důvěru.“  

Během několika let si nadělal spoustu dluhů – doslova vytloukal klín klínem, tedy jednu rychlou půjčku druhou. Nechápeme, proč se tak stalo. Měl dobré místo, velký plat. Údajně za tím byla nějaká náročná milenka.

To už se ale asi nikdy nedozvíme. Pavel se totiž doslova a do písmene vytratil, policie vypátrala, že naše peníze skončily na nějakých účtech na Bahamách.

Minulé tři roky byly kruté. Překonali jsme to nakonec za pomoci úvěru, který už bude letos konečně splacený. Zákazníky jsme naštěstí neztratili, i když někteří byli chvíli rozpačití.

A pak věřte rodině…