Čas jen pro mě

Dva porody, i když vytoužené, jsou na mém těle přece jenom znát. Nemluvě o kilech navíc, která jsem časem nabrala. V obličeji mám taky spoustu hlubokých vrásek, že si občas připadám, jako bych se v zrcadle dívala na zmuchlaný papírový pytlík… A má kariéra? Ani tady není moc čím se chlubit. Vždyť jsem víc matkou a babičkou na plný úvazek než účetní.

Byla jsem krásná holka

Přitom na střední jsem studijními výsledky vynikala. Patřila jsem navíc také mezi ty pohlednější dívky, které si mohly vybírat. A taky že jsem si vybrala! Na svého Jirku nemohu říct jediné křivé slovo. Sedli jsme si už na škole, což přineslo své „plody“ v podobě první dcery Lenky. Maturitu jsem zvládla s odkladem, a když jsem už myslela, že bych si střihla vysokou, otěhotněla jsem podruhé. Ale nelituji toho, aspoň máme dcery dvě. Mužovi se celkem v jeho podnikání dařilo, tak jsme se dohodli, že utlumím účtařinu a zůstanu doma s dětmi, budu se věnovat především rodině.

Teď už máme i vnoučata a já si připadám téměř na vrcholu blaha. Jen jsem unavená, ani na chvilku se nezastavím. Všichni si totiž zvykli, že jsem tu pro ně. Už si ani nepamatuju, kdy jsem si zašla na masáž nebo na kosmetiku, o józe nemluvě. Setkání ze střední mi proto přišlo jako vynikající důvod, jak alespoň na chvilku z nekonečného kolotoče domácích prací a starostí o rodinu i vnoučata vypadnout. Taky se ale přiznám, že jsem byla i zvědavá, jak se moji spolužáci změnili, kam to dotáhli. A někteří se skutečně proměnili k nepoznání. Hlavně Baculka. Tahle holka nám všem vyrazila dech.

To je Baculka?!

Když Baculka, vlastně Jana vešla do restaurace, kde jsme měli sraz, nikdo ji na první pohled nepoznal. Přišla pohledná „baba“, ze které vyzařovalo velké charisma. A i když se skromně usmívala, ve všech směrech představovala dokonalost. „No, to je přece Bacul…?“ vykřikl nahlas nevěřící spolužák, dnes již doktor z pražské nemocnice, Kája. Vzápětí se ale opravil: „Promiň, Jano!“ Jen se usmála a odpověděla, ať jí klidně dál říkáme Baculko, že si na to sama často vzpomene.

Kam se ale poděl její předkus? Napadlo mě a dál jsem z ní nemohla spustit oči. V průběhu večera, během kterého jsme si navzájem vyprávěli, jak šel život, přidala i svůj příběh i ona, bývalá Baculka. Ta, která byla na škole šedou myškou. Zakomplexované děvče se silnými dioptriemi a křivým chrupem, který volal po zákroku zubaře. A co teprve ty její pneumatiky kolem těla. I proto byla tehdy vděčným terčem posměchu.

Nebylo to tak jednoduché

Zato dnes je z ní chodící důkaz, že se ze škaredého kačátka může vyklubat krásná labuť. Když o sobě začala vyprávět, uvědomila jsem si, že jsme ji na střední vůbec nechápali. Netušili jsme, že se s ní život nemazal. Janu a její dva sourozence vychovával jen táta, a to dost tvrdě. Maminku sice měla taky, ale ta propadla alkoholu a poslední, co ji zajímalo, byly děti. Jana tedy nosila obnošené šaty, které jim občas někdo daroval, věčně se u nich jedly buchty a knedlíky s omáčkou zvanou UHO neboli univerzální hnědou, protože tím je táta vždycky spolehlivě zasytil. Nebo jim babička vnutila jitrnice a tlačenku z domácí zabijačky. Tak po čem by měla být štíhlá?!

Věděla, co chce

Tenkrát jsme ale netušili, že si ve volném čase bere jednu brigádu za druhou, aby si vydělala nějaké peníze. Třeba roznášela do schránek letáky, jen jí bylo osmnáct, pomáhala vykládat v obchoďáku zboží, myla v myčce ručně auta, vytírala kanceláře. Něco z toho stihla už při škole, další brigády si přibrala časem. Všechno ale před námi dokázala utajit. Když si pak našetřila dostatečnou sumu, objednala se k zubaři a nechala si postupně srovnat předkus. Začala se také zdravě stravovat, a jen co to šlo, zaplatila si i laserovou operaci očí. Odmala totiž věděla, co chce. Vymanit se z obrazu, který si na ni její okolí včetně nás vytvořilo. Přitom ve skutečnosti to bylo příjemné a chytré děvče, jen my její vnitřní krásu neviděli.

Napravím, co jsem pokazila?

Na setkání spolužáků ale zářila. Uvědomila jsem si, že navzdory tomu, že má také manžela a dvě děti jako já, vypadá na rozdíl ode mě mnohem víc pěstovaně a vůbec nezpychla. Vyměnily jsme si telefony, abychom zůstaly v kontaktu. Snad abych napravila, co jsem tehdy pokazila tím, že jsem si připadala jako středobod vesmíru. Teď mě ovšem mrzí, že jsem nikdy nepotkala takovou kamarádku, jako je právě Jana. Už dávno ne Baculka, ale sebevědomá žena, která by klidně mohla druhým radit, jak žít.