Čas jen pro mě

Náš pes se bojí bouřky

Bylo to takové dusné srpnové dopoledne před víc než dvaceti lety. Před polednem se přihnala vichřice a s ní velká bouřka a krupobití. Blesky křižovaly oblohu jeden za druhým, až mi z toho naskakovala husí kůže. „Snad to do odpoledne přestane,“ poznamenala maminka. Čekali jsme totiž návštěvu – tetu a sestřenici Martinu. Plánovali jsme společný výlet a obávali se, aby nám ho počasí nepřekazilo.

Náš německý ovčák Bríťa bouřky snášel špatně. Ještě ani bouřka nezačala, když škrábal na vstupní dveře a chtěl dovnitř. Jakmile jsem otevřela, rychle vběhl do kuchyně pod stůl. Při každém blesku se stočil do klubíčka a hlasité údery hromu ho děsily.

„No tak, Bríťo,“ drbala jsem ho za uchem, „přece by ses nebál. Za chvíli to přejde a pak s námi půjdeš na výlet, to máš přece rád!“ V žádném případě ho to neuklidnilo a nasoukal se pod stůl tak, aby byl co nejdál od okna i dveří. „Ty jsi ale hrdina,“ smála jsem se mu.

Příběh Simony (52): Kde se vzala tajemná stařenka?

Nechce se mu ven

Bouřka pomalu odcházela, vysvitlo sluníčka a na obloze se objevila krásná duha! „Bríťo, můžeš ven!“ Neochotně se zvedl, vylezl a pomalu, jen co noha nohu mine šel ke dveřím. „Nemůžeš být celý den v kuchyni, je po bouřce,“ pohladila jsem ho. Uvelebil se pod stříškou u vchodu a kupodivu ani nevyběhl na zahradu jako jindy. Tam měl oblíbené místečko pod starou břízou.

Teta s Martinou zazvonily těsně před polednem. Malá Martina se hned rozběhla k Bríťovi. Měl totiž rád děti a nechal si od nich všechno líbit. „Bríťo, proč nejsi pod břízou jako vždycky?“ rozběhla se k němu. Zatímco jindy vesele vyskočil a chtěl s Martinou hrát, tentokrát zůstal sedět a byl ve střehu.

Příběh Edity (42): Tajemné tanečnice

Proč vrčí?!

„Bríťo, Bríťo,“ nedala se odbýt sestřenice a šťouchala ho do pacek, aby vstal. Dál ležel. Pak lehce zavrčel. „Co to je, Bríťo?“ napomenula jsem ho. „Tohle přece nikdy neděláš!“ Stočil se do klubíčka a dal nám najevo, že se nehne.

Martina se chtěla rozběhnout na zahradu k bříze. V tu chvíli Bríťa vyskočil, jako když do něj střelí, předběhl ji, postavil se před ní a opět varovně zavrčel. Chvíli tam takhle stáli, pak začal Martinu postrkovat čumákem zpátky.

Příběh Moniky (44): Zachránil mě hlas mrtvé babičky

On nás zachránil!

Když už zase pes s Martinou společně stáli u vchodových dveří, vylekalo nás světlo blesku, spolu s kterým přišla obrovská rána. Blesk zasáhl břízu a doslova ji rozpůlil. Tohle přírodní divadlo trvalo snad jen pár vteřin, během kterých se nám všem zatajil dech.

„To jsme měly z pekla štěstí,“ první se vzpamatovala teta. „To uhodilo tak tři metry od nás!“ Pak jsme si uvědomily, že nám Bríťa zachránil život! Kdyby ho Martina vylákala na zahradu, asi bychom tam šly já i teta.

Na odpoledním výletě Bríťa vesele pobíhal kolem nás a dostal dokonce dva buřty jako odměnu.

Bríťa už je dávno v psím nebi, ale při každé bouřce si na něj vzpomenu. A taky dobře vím, že psí intuice se nesmí podceňovat.