Čas jen pro mě

S Alenou jsme odjakživa byly nejlepší kamarádky. „Jsme s Ivetou jak sestry,“ říkávala. Mě už od školy bavilo věci třídit a organizovat, Alenu zase milou formou poučovat. Nebylo tak divu, že jsem se nakonec začala živit jako asistentka a ona učila na střední škole.

Den „blbec“

Protože jsme pracovaly jen malý kousek od sebe, častokrát jsme spolu poobědvaly v naší oblíbené pizzerii na náměstí. Toho dne mi ale nepřálo štěstí – nejdřív jsem zaspala a pak se mi v kabelce vytvořila nečekaná díra, ze které mi po cestě do práce nepozorovaně vypadly rtěnka, řasenka i zrcátko. Byla jsem ráda, že jsem nepřišla o nic víc, ale na oběd jsem tentokrát musela s mobilem, klíči a peněženkou v ruce. „Hlavně, že se nestalo nic horšího,“ smála se Alena, když jsem jí vyprávěla, že jsem tak přišla o nejoblíbenější rtěnku. „Rtěnek máš doma si sto. A jak tě znám, hned poběžíš koupit další dvě.“  

Akorát jsme platily, když se mi rozřinčel mobil – v práci se stal průšvih a musela jsem tam rychle běžet. Až po půl hodině jsem se stihla podívat na telefon – MAS U ME PENEZENKU, ZAPOMNELA SIS JI V RESTAURACI. JE U ME V KABINETE U KOLEGY, MAM HODINU. To psala Alena.

Milý kolega

„Fakt, den blbec,“ povzdychla jsem si. Vůbec se mi nehodilo běžet k ní do školy, ale co jsem měla dělat? Její kabinet jazyků bych našla i poslepu, ale toho kolegu jsem viděla prvně. A rovnou na mě spustil anglicky. Jak bylo z přízvuku zřejmé, zdejší rozhodně nebyl. Jak jsem byla ráda, že jsem ten jazyk nezapomněla! Představil se jako Austin, byl milý, usměvavý a dokonce mi nabízel čaj nebo aspoň sklenici vody. Musela jsem ale spěchat zpátky do práce, tak mě alespoň doprovodil k východu. Pořád jsem měla před očima jeho úsměv.

Já jsem zamilovaná!

Druhý den mi Alena volala, jestli si prý toho jejího kolegu pamatuju. „Říkal, že by tě rád někam pozval, jestli prý budeš chtít.“ Neváhala jsem ani vteřinu. Už na prvním rande bylo zjevné, že se budou konat další. Nejvíc mě ale fascinoval při procházkách přírodou – zatímco by polovina Čechů bez problémů zašlápla šneka, on ho opatrně přesunul mimo cestu. Zkrátka bylo vidět, že je něžný nejen k lidem, ale ke všem tvorům. Horší ale bylo, že se blížil termín, kdy končí školní rok a on bude muset zpátky domů. Snažili jsme se na to nemyslet, ale ten den nakonec přišel.

Svatební zvony zní..

Strávili jsme spolu poslední romantickou noc. Ráno, těsně předtím, než jsme měli vyrazit na letiště, mi předal malou krabičku, že prý je to dárek. Když jsem se přes všechny vrstvy obalů „prokousala“ dovnitř, ležel na dně prsten. „Vezmeš si mě?“ zeptal se mě lámanou češtinou. Nechápala jsem, ale vysvětlil mi, že si nakonec našel práci jako editor anglických textů, takže si prodloužil vízum a může zůstat. Neváhala jsem ani vteřinu a řekla ano. Na podzim jsme oslavili desáté výročí naší svatby. Za svědka mi tenkrát šla Alena, nebýt jí, nikdy by toho pravého nemohla potkat. Taky byla za kmotru našim klukům, Tomovi a Danielovi. Jsou po tatínkovi, něžní a galantní.