Čas jen pro mě

Proč?!!!

„Dobrý den, praporčík Karásek,“ představil se asi pětatřicetiletý policista, když jsem otevřela dveře bytu. „A můj kolega nadstrážmistr Nový,“ dodal. „Bohužel vám musíme sdělit…“

Pamatuji si jen to, jak jsem jako v mlžném oparu slyšela, že Honza skočil pod vlak! Pak nevím nic. Probrala jsem se v nemocnici, na posteli seděl můj muž Vláďa. V první chvíli jsem myslela, že se mi to snad jen zdálo! Jenže když jsem se mu podívala do očí, pochopila jsem, že je to pravda.

„Ivanko… Ivanko, proč nám to jen udělal?“ šeptal a po obličeji se mu kutálely slzy jako hrách. „Kde jsme udělali chybu? Jestli měl problémy, proč za námi nepřišel? Vždyť všechno se dá přece vyřešit. Nebo jsme něco zanedbali?“

Honzík a Lucka

Honzík se narodil předčasně, byl tak maličký! Jen si představte dvou a půl kilového človíčka! V noci se hodně budil a plakal, ale byli jsme mladí a šťastní.

Časem se zklidnil, byl vždycky takový vážný – malý rozumbrada. Zajímalo ho snad všechno, celé dny ležel v encyklopediích. Když jsme se v jeho čtyřech letech z garsonky konečně stěhovali do většího sídlištního bytu, nosila jsem pod srdcem Lucku.

Ta se narodila doslova s úsměvem na tváři a dobrá nálada ji snad nikdy neopouštěla. Pohodové dítě do nepohody, jak jsme s nadsázkou říkali.

Nenávidí tělocvik

Roky běžely, děti rostly a my stárli. Honzík se podle očekávání výborně učil. Osmileté gymnázium zvládal bez potíží a tak nějak si žil mezi knihami. Jen z tělocviku nosil špatné známky. „Měli byste ho dát na nějaký sport,“ řekla nám tělocvikářka. „Je takový neohrabaný a neumí koordinovat pohyby.“

„Já nebudu chodit někam trapně čutat do míče!“ rozčiloval se Honzík, když ho Vláďa přihlásil na fotbal. Vydržel tam měsíc. Podobně skončily pokusy zapsat ho na atletiku, do lyžařského kurzu nebo na tenis.  

„To přece není možné,“ rozčiloval se Vláďa, „že můj kluk je takový nemehlo!“ Ani jsme si neuvědomili, že mezi námi a Honzíkem roste příkop. Ten se jen prohluboval a zvětšoval…

Uzavíral se do sebe

A tak zatímco se školou vlastně kromě tělocviku nebyly problémy a Honza nosil jedničky, začal se uzavírat do sebe a žil tak nějak ve svém vlastním světě. Jeho třídní nám řekla, že se jí Honza nelíbí a že po konzultaci se školním psychologem došli k názoru, že tam bude zřejmě nějaká psychická porucha, se kterou bude třeba navštívit psychiatra.

„To je puberta,“ bručel Vláďa. „Kluk přece není blázen. Jo, kdyby se vylítal a unavil na hřišti, bylo by po problému.“ 

Honza byl zádumčivý, čím dál tím víc uzavřený sám do sebe. Na psychiatrii jsme s ním nakonec stejně začali docházet. Podle doktorky byl Honza hodně citlivý, přehnaně úzkostlivý a se sklonem k depresivnímu chování. Začal brát pravidelně léky. A všechno se zdálo v pořádku.

Nešťastná láska

Dneska zpětně vidím, že v pořádku nebylo nic. Žili jsme vlastně my s Vláďou a Luckou a Honza jen vedle nás, ne s námi. Odmaturoval s vyznamenáním a ke studiu ho přijaly hned tři vysoké školy. Vybral si ekonomii. Tam také poznal Kláru.

Byl to vztah jak na houpačce. Klára byla veselá holka se spoustou kamarádů a kamarádek. Byla zvyklá jezdit v létě na vodu, v zimě na hory, o víkendech hrát tenis, chodit na túry… Prostě pravý opak našeho Honzy. Po pár měsících se rozešli. Tedy Klára s ním.

Neunesl to a ukončil dvacetiletý život skokem pod vlak v blízkosti domu, kde bydlela Klára.

Jí nic nevyčítám. Vyčítám sobě a Vláďovi, že jsme nebyli schopni se k Honzovi víc přiblížit. Že jsme ho nechali samotného v jeho složitém světě.

Lucka je vdaná a má dvě děti. Pomáháme jí, často hlídáme. Miluju vnoučata, ale tu ránu a bolest po Honzovi v mém srdci už nikdy nikdo nezacelí.