Čas jen pro mě

„Mami, mutti, maman, mum,“ prozpěvovala si tehdy pětiletá Anička a ukazováčkem vybrnkávala na piáno jednoduchou melodii. „Má hudební sluch, cizí jazyky jí půjdou jako po másle,“ říkala mi paní učitelka ve školce. „Máme tu předškoláky, kteří nedokážou mluvit ani česky, natož aby pochytili slovíčko odjinud.

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem

Sousedka Erika je Němka, která se do Čech přivdala, a její malá Angela si s dcerou hrála. V mezinárodní holčičí „hatmatilce“ si ty dvě báječně rozuměly. Ruku v ruce pak nastoupily na jazykovou základku. Dcera mluvila německy brzy stejně plynule jako česky. (Vždyť také jezdila s Angelou na prázdniny babičce do Erfurtu.) Mezitím jsem já doma nad kafem „oprašovala“ s Erikou dávno zapomenutá slovíčka z němčiny. Filmy si naše holky pouštěly zásadně v angličtině. Tam jsem byla už úplně mimo.

Aniččiny následující „středoškolské“ roky pro mě představovaly to, co kdysi Václav Klaus nazýval „utahováním opasku“. Vybrala si soukromý gympl s vyučovacím jazykem – francouzština. Na jedné straně jsem na ni byla pyšná, ale platit školné nebylo pro mě jako samoživitelku hračka. Když pak letěli se třídou do Dijonu, musela jsem si na to půjčit.

Charismatický Francouz? Kdyby alespoň Francouz!

A tam se stalo. Autobusem cestovali po krásách Francie, na jedné zastávce se Anna zapovídala s klukem. Padli si do oka natolik, že si nevšimla, jak její třída odjíždí z parkoviště. Pierre byl v těch místech také na studijním pobytu. K jejím spolužákům ji odvezl autem až druhý den. Byl z toho pochopitelně malér. Ale „zakázané ovoce“ bývá to nejchutnější. Od té doby si mailovali a volali. Chvílemi jsem měla strach, že snad ani nedodělá školu. Pierre byl středobod jejího života.

Jen co složila maturitu, přijela se mi její láska představit. „Maman,“ a pak pár notoricky známých francouzských frází – víc jsem nastávající zeťovi nerozuměla. Moje lámaná němčina zase nic neříkala jemu. Anička tlumočila o sto šet. Chtěli se vzít a odjet... „Do Francie,“ skočila jsem jim do řeči a dívala se vystrašeně. Oba ztuhli. „Evropa není konec světa,“ pokusila jsem se usmát. „Pierre,“ nastalo ticho, „je z Kanady, rodinu má v Québecu,“ vzala mě za ruku dcera. Klesla mi brada.

Už pět let ji znám jen z obrazovky

Na svatbu jsem odletěla s nimi. Uprostřed velké rodiny, mluvící jen francouzsky, jsem se cítila jako ryba na suchu. K Aničce se chovali pěkně, ale co já vím…? Let zpátky byl pro mě horor. Nejsem žádný velký cestovatel.

Od té doby uběhlo už pět let. Anička přivedla na svět dvě děti – Kanaďany. Čtyřletou vnučku Catherine a dvouletého vnoučka Philippa znám jen fotek a skypu. „Kačenko,“ volám „po našem“ do rozzářené obrazovky a mávám jí. Okatá holčička se pokaždé stydlivě culí. „Bonne-maman,“ vysvětluje jí Anna a ukazuje na mě. Filípka moje tvář z notebooku ještě vůbec nezajímá. Babičku Megan (Pierovu matku) má u sebe denně. Toužím si ty dva malé drobečky pochovat. Pohladit je, popusinkovat… Vyprávět jim před spaním pohádku „O perníkové chaloupce“. Moc mi chybí mi, stýská se mi po nich (i po dceři), až to bolí. Rok od roku se mi vzdalují.

„Mám s nimi mluvit i česky? Ale, mami, jen bych jim pletla hlavičky,“ namítá dcera. „Kořeny, česká babička…,“ snažím se jí oponovat – asi zbytečně. Doma se tedy snažím biflovat slovíčka z učebnice Francoužština pro samouky. Moc mi to na stará kolena do hlavy neleze. Moje výslovnost? Hrůza! Anička mě přes skype shovívavě opravuje, Kačenka se hihňá. „No, když nic jiného, alespoň si pocvičím mozek,“ říkám si. I když takhle osaměle jsem si život tedy neplánovala.