Čas jen pro mě

„Devatenáct korun,“ podávala jsem okénkem trafiky zákazníkovi noviny. Přede mnou zacinkaly mince a dovnitř se sunula i jedna rudá růže. „Tu zaplaťte vedle,“ šoupla jsem mu ji zpátky a ukazovala na stánek s květinami. „Ta je pro vás,“ ozvalo se zvenčí. Zvědavě jsem natahovala krk, kdo ze známých mě chce potěšit. Kytku jsem nedostala už léta. Určitě kdysi na svatbě, ale při rozvodu se nic takového nedělá… a já už jsem, no hodně let, sama.

Odvážnému štěstí přeje

Před krámkem stál docela obyčejný chlapík. Žádný čahoun, kštice mu řídla jako trávník po zimě a ve zmačkaném baloňáku mi trochu připomínal komisaře Colomba. „Ehm, my se známe?“ pátrala jsem nahlas v paměti. „Nó,“ nadechoval se, „zatím ne, ale můžeme to napravit.“

To je to na mě tak vidět, že jsem bez mužského? Lekla jsem se, zaťala na klíně pěsti, ale pak si řekla: „Odvážnému štěstí přeje.“

City a peníze?

„Zbyněk,“ představil se mi. Usmála jsem se a pozval mě ještě ten večer do kina. Před pokladnou jsem přešlapovala o čtvrt hodiny dřív. Vím, že bych jako ženská měla dělat trochu drahoty, ale v našem věku? Přiběhl udýchaný na poslední chvíli, řekl si o lístky a pak si začal zmateně poklepávat po kapsách. „To je trapas,“ zvedl oči v sloup, „já nechal peněženku ve druhém saku.“

„Klid, Zbyňku, můžu vám tak říkat?“ Převzala jsem iniciativu: „Dnes platím já, příště ty.“ Po filmu jsme zašli na večeři s lahví vína a tisícovka byla v tahu. No co? City se nedají přepočítávat na peníze. Báječně jsme si popovídali. Vyprávěl mi své eskapády, život se s ním také nijak nemazlil. Byl to smolař, ale vtipný a se srdcem na dlani.

Smůla se mu lepí na paty

Na rozloučenou mě líbnul za ucho a slíbil, že zavolá. Dny se vlekly jako rozšlápnutá žvýkačka. Že by zase nic? „Promiň, mám těžce nemocnou matku,“ pípla mi konečně esemeska. Dohodli jsme se na čtvrtek – a pak na každý další. To byla odpoledne (a sem tam i noc) jenom naše. Obdivovala jsem ho, jak zvládá práci kolem domu a péči o nemohoucí matku. U mě jsem mu všechno vynahradila. Místo ošoupaného kabátu jsem mu koupila koženou bundu – seklo mu to.

„Hedviko,“ tvářil se jeden čtvrtek jako zpráskaný pes, „auto mi neprošlo technickou. Nemám čím vozit matku na kontroly a momentálně na opravu prostě nemám.“ „Když mi slíbíš, že mi to vrátíš, půjčím ti,“ chtěla jsem mu pomoct. „Jsi úžasná!“ objal mě. Pár dní na to ho skolila další rána – jeho maminka umřela.

Útulný domeček

„Ták,“ skoro natahoval do mobilu, „auto už jezdí, ale…,“ popotahoval, „nemám na pohřeb a hrobka je v dezolátním stavu. Víš, až prodám domek, ze všeho se vzpamatuji, ale…“ Dva týdny se Zbyněk neozval. „Táhne se to, odhad a ta zpropadená hrobka…,“ vzdychal, když jsem mu zavolala. „Tak si vezmi půjčku,“ navrhovala jsem. „Už něco splácím, nedali by mi ji. Ale… ale co kdybys ty…?“

Důvěřuj, ale prověřuj, zablikal mi v hlavě alarm. „Dobře, ale nejprve mi ukážeš ten domek?“

Tentokrát jsme se setkali v úterý. Vytáhl z kapsy klíč, provedl mě útulným baráčkem a pokukoval po hodinkách: „Heduš, promiň, mám schůzku s právníkem.“ Doprovodil mě na vlak a spěchal pryč. Den na to jsem vybrala padesát tisíc a přeposlala je na Zbyňkův účet. „Miláčku, děkujúúú!“ volal hned ten večer.

Jarka, Jana, Květa a já

A pak se po něm slehla zem. Vypravila jsem se k jeho domku. Branku mi otevřela žena přibližně v mém věku. „Je ženatý,“ spadlo mi srdce do kalhot. „Pan Zbyněk? Neznám,“ kroutila hlavou blondýnka. Popsala jsem jí ho. „Jó, vy myslíte Zdeňka?!“ zrudla a vtáhla mě dovnitř. „Tak TOHO podvodníka mi ani nepřipomínejte. Kolik vytáhl z vás?“ Podlomila se mi kolena. „Panáček vám ukázal můj barák. Dala jsem mu klíče. Měli jsme se brát,“ vykulila oči a pokračovala: „Já měla pondělky a co vy?“

Rok na to mě pozvali k soudu. Seděla tam kromě té známé ženy i paní Jarka, Jana a Květa. Ty prý Zbyněk, Zdeněk alias Jiří podvedl také. Dostal tři roky natvrdo. Mě ale přece miloval! Ve skříni mám stále jeho pyžamo.