Čas jen pro mě

Doma v depresích

Právě jsem oslavila třicáté narozeniny. I když „oslavila“ bylo dost silné slovo. Co taky slavit pár týdnů po rozvodu s mužem, o kterém jsem si myslela, že je ten pravý a jediný? On si to zřejmě nemyslel, jinak by nemohl klidně odejít ke starší kolegyni s malým dítětem.

Kdybych aspoň měla dítě! Toužila jsem po rodině, biologické hodiny tikaly jak splašené. Jenže Pavel, bývalý manžel, tvrdil, že máme dost času. Teď jsem se potýkala s depresemi a myslela si, že můj život vlastně skončil.

„Gábi, už se na tebe nemůžu koukat,“ vtrhla ke mně i přes mé protesty kamarádka Vlaďka. „Nebudeš přece sedět doma jak pecka a brečet kvůli pitomci, který tě rok podváděl,“ rázně se do mě pustila. – „Tobě se to řekne, máš rodinu, dvě děti…“ – „Ale to přece můžeš mít taky. Doma se s mužským neseznámíš.“ 

„Představ si, byla jsem minulý měsíc u kartářky,“ líčila mi u kafe. „Prý mě čeká dlouhá cesta a další dítě,“ smála se. „Tu cestu bych brala, ale počet dětí už mám splněný!“ – „Podle mě je to jen tahání peněz z důvěřivých lidí,“ zareagovala jsem. – „Tahle je fakt dobrá,“ hájila kartářku Vlaďka, „například Lence, ségře, předpověděla před rokem novou lásku. Víš přece, že tenkrát chodila dlouho s Petrem a vypadalo to vážně. No a Lenka najednou přišla na to, že kromě ní chodí ještě s její kamarádkou. Následoval rozchod a pak potkala za pár týdnů Honzu a za měsíc se berou.“

Během hodiny jsem uslyšela další dva příběhy o věštbách, které se vyplnily. Trochu probudila mou zvědavost, i když jsem to brala s nadhledem. „Možná bych tam pro legraci taky mohla zajít,“ uvažovala jsem nahlas. „Určitě to bude zábavné.“ – „Tak já ti to domluvím,“ odpověděla Vlaďka a já už nemohla couvnout.

Příběh Lenky (54): Bývalý manžel se ke mně vrátil s dítětem

Kartářka bez kocoura

Tak jsem jedno sobotní odpoledne zazvonila na zvonek nenápadného bytu na sídlišti. Přišla mi otevřít elegantní a pečlivě nalíčená dlouhovlasá blondýna kolem čtyřiceti. Oblečená byla v perfektně padnoucích šatech, na nohou pohodlné, ale na první pohled drahé lodičky. Kdybych nevěděla, o koho jde, klidně bych si tipla, že proti mně stojí vysoce postavená manažerka.

Pracovna, kam mě zavedla, byla jednoduše a vkusně zařízená. Přestavovala jsem si neupravenou babku s kocourem ve špinavém pokoji – a teď tohle! Vlastně mě to zklamalo.

„Vy mně asi moc nevěříte,“ řekla ta žena poté, co jsem si sedla do pohodlného křesla u malého stolku, na kterém ležely karty. – „To se tak úplně nedá říct,“ soukala jsem ze sebe, „nikdy jsem u kartářky nebyla, tak nevím, co mám čekat a co mám dělat.“ – „Víte, co? Nejdřív se uvolněte,“ usmála se.

„Vidím, že jste sama,“ zamyšleně se dívala do karet. „Teď vám to asi tak nepřipadá, ale nastartovala jste právě novou a šťastnější etapu života.“ – Obecné řeči, říkala jsem si v duchu. Ale, jak ví, že jsem rozvedená? Možná jí něco řekla Vlaďka.

Během půl hodiny jsem se dozvěděla, že osudového muže dlouho znám, jen netuším, že je to ten pravý. „A děti, děti přijdou taky…Tři. Budete mít velkou rodinu.“ Předpověděla mi ještě, že budeme bydlet na venkově. To jsem nekomentovala, já kavárenský typ přece nebudu pěstovat rajčata!

Příběh Elišky (43): Když vám kočka vybere manžela

Měla pravdu

Po týdnu jsem po dlouhém váhání a Vlaďčině přemlouvání vyrazila na maturitní sraz. „Gábi, tobě to dneska sluší!“ uslyšela jsem za sebou a otočila se. Spolužák Radek, milý chytrý kluk, se kterým jsem si vždycky ráda povídala. Tak nějak jsme na to navázali a povídali si až do rána. Druhý den jsme šli na oběd a do kina.

Nebudu to dál natahovat. Svatba byla po roce. To už jsme bydleli v domku na samotě, který Radek zdědil po babičce. Předpověď se vyplnila. Jen v počtu dětí se kartářka nestrefila – máme čtyři, ne tři. Poslední jsou totiž dvojčata.

A jen tak mimochodem – Vlaďčin manžel dostal nabídku práce v Londýně a narodil se jim tam další kluk.