Čas jen pro mě

Majitelka květinářství

Nikdy mě nenapadlo, že ze mě bude „podnikatelka“. Jenže krátce po mých čtyřicátých narozeninách mi manžel prozradil, že potkal „osudovou“ ženu. Musím prý tedy pochopit, že odchází za ní – čeká přece jeho dítě. Jako kdyby naše Jolanka snad nebyla jeho!

Rozvod byl rychlý, ta druhá zřejmě na něj tlačila, aby byl co nejdřív rozvedený a mohl si ji vzít. Možná i proto byl docela velkorysý ke mně. Nad rámec vyrovnání, kdy mi zůstal náš byt, pro mě ještě zajistil levné prostory na druhém konci města a přispěl na vybavení mého květinářství.

Vždycky jsem si přála mít své vlastní květinářství. Před svatbou jsem jednomu šéfovala, ale pak jsem zůstala doma s Jolankou a hlavně poskytovala servis manželovi, který si nepřál, abych pracovala.

Obchůdek jsem si vybavila podle svých představ a brzy jsem měla stálou klientelu, která ke mně chodila pro květiny i pro různé malé dárky.

Tip na knihu, která by se vám mohla líbit

Diana Woodová má všechno – skvělou práci, pohledného manžela a milovanou dcerku. Ale naplňuje ji to? Manželství poněkud ochladlo a po někdejší vášni není ani památky. A všednost každodenního života začíná Dianu zmáhat. Když se pak vydá za svou kamarádkou do Santa Fe, probudí se v ní vzpomínky na smyslnou a spontánní ženu, jíž kdysi bývala. Diana to chce zpátky. Po návratu domů začne nahrávat podcasty s jinými ženami a zároveň malovat jejich portréty. Povzbuzuje je, aby nahlas vyslovily své nejniternější touhy a zaznamenává jejich nejintimnější fantazie. Dokáže Diana znovu odhalit svou sexualitu, aniž by to ublížilo jejímu manželství? (Vydalo nakladatelství Ikar.)

Sousedka z cukrárny

„Dobrý den, jsem vaše sousedka z cukrárny,“ objevila se pár dní po otevření ve dveřích usměvavá žena přibližně v mém věku. V ruce držela talířek s dvěma lákavými zákusky.

Tak začalo naše přátelství s Lenou. Měly jsme leccos společného – obě rozvedené, obě s jedním dítětem. Její exmanžel měl velké dluhy a exekuce na krku, výživné na syna posílal nepravidelně. Zatímco já jsem naštěstí bydlela ve vlastním bytě, ona měsíčně splácela hypotéku.

Moje květinářství docela prosperovalo. Musím říct, že jsem ani ve snu nedoufala, jak dobře to půjde! Nebylo to na velké rozhazování, ale pohodlně jsem nás uživila a po dvou letech si mohla dovolit zaměstnat další dvě ženy.

Leně se nedařilo

To Lena měla pořád problémy s prodavačkami, střídaly se u ní snad po měsíci. Občas si stěžovala, že je ráda, že zaplatí nájem.

„Myslím si, že bys měla jít s dobou a začít prodávat kávu s sebou do kelímku,“ nahlas jsem přemýšlela, když to se mnou naposledy probírala. „Kup si nový kávovar a najdi dodavatele nějaké kvalitní kávy.“ – „To se ti řekne,“ povzdechla. „Evi, já jsem ráda, že se uživím. Vím, že investice budou nutné, ale říkám si, jestli to radši nemám zavřít…“

Obchodní partnerství

„Budeš mít v poledne chvilku volno?“ volala na mě druhý den ráno, když jsem otvírala. „Zvu tě na oběd!“

„Přemýšlela jsem o tom, co jsi včera říkala,“ začala. „No a napadla mě jedna možnost. Na rozdíl ode mě jsi skvělá obchodnice. Máš obchodní talent a cit,“ pokračovala. „Co kdybys vstoupila do cukrárny jako spolumajitelka?“ – Nechápavě jsem na ni zírala. „Já rozumím kytkám, a ne dortům!“ zasmála jsem se.

„To je právě to! Já rozumím dortům, ale uniká mi všechno kolem. A pokaždé, když jsi mi něco poradila – vzpomínáš třeba na ty light dortíky nebo zeleninové snídaňové sendviče – zafungovalo to.“

Poslala jsem jí peníze

Nechala jsem si pár dní na rozmyšlenou a pak jsme si plácly. Spočítaly jsme, že vstupní investice bude kolem tří set tisíc. Ty vložím já, Lena se o všechno postará, povede dál cukrárnu. Bude dostávat plat a po splacení mých tří set tisíc bude všechno napůl. „Zajdeme k právníkovi a sepíšeme smlouvu,“ řekla mi Lena. „Znám jednoho dobrého, je to pár minut od nás, má dovolenou, bude za dva týdny.“

Jenže bylo třeba rychle začít s přestavbou interiéru, nákupem kávovaru, nových hrnečků a papírových kelímků s logem… Poslala jsem peníze na účet před podpisem smlouvy. Myslíte si, že jsem byla naivní. Ale kam bych přišla, kdybych nevěřila nejlepší kamarádce?!

Vždyť přece cukrárnu prodala!

Uplynulo asi pět dní, když na mě ráno křičela Lenina prodavačka stojící před cukrárnou: „Paní Evo, nevíte, co se děje? Jindy tu už šéfová bývá, teď mi nebere telefon.“ Mně ho nebrala taky. Zkusila jsem jejího syna Kubu.

„Máma přece večer odjela! Cukrárnu prodala a bude pracovat v Anglii. Copak vám to neřekla? Je fakt dobrá, když se v padesáti vydala do světa!“

Nejdřív jsem si myslela, že to je omyl. Nebyl. Už odpoledne se tu objevili noví majitelé – mladí manželé. Prý od Leny koupili vybavení a chtějí hned pokračovat a postupně cukrárnu vylepšit.

Jsem naivní?

Teprve teď jsme pochopila, že Lena i moje peníze jsou možná v nenávratnu. Sehnala jsem na ni nové telefonní číslo, mailovou adresu – po půl roce mi teprve napsala esemesku: NESLO O ZADNOU PUJCKU. MAS SNAD NA TO DOKLAD?

Už je to víc než rok. Zaplatila jsem za svou naivitu. Jenže kamarádky si přece mají pomáhat! Jak jsem mohla vědět, že Lena hodí za hlavu deset let našeho přátelství?