Čas jen pro mě

Ještě před dvěma lety bych nevěřila tomu, že budu někdy vážně uvažovat o rozvodu. Tři děti, z toho jedna dvojčata, dají docela zabrat. Vystudovala jsem pedagogickou fakultu, do školy jsem ale nešla a začala soukromě učit angličtinu, zpočátku jen několikrát týdně, abych měla čas na rodinu.

Taková normální rodinka

Roman se z programátora vypracoval na manažera velké IT firmy. Nikdy jsme se nenudili. Vždycky jsme měli spoustu společných zájmů, rádi sportujeme a ke sportu jsme vedli i děti.

Nebe zalité sluncem ale zakryl covidový mrak. Jakmile se u Romana v práci objevily první případy koronaviru, přešel na home office. „To je nezvyk,“ stěžoval si. „Jsem zvyklý být mezi lidmi a teď všechno řeším jen po skypu.“

Věřila jsem, že to nebude dlouho trvat. Náš dům není totiž moc velký. Stojí však na pěkném místě a z centra Brna je to k nám pouhých dvacet minut městskou dopravou. To bylo vždycky ideální pro mě, protože za mnou mohli zájemci o hodiny angličtiny jezdit domů, kde mám malou pracovnu.

Zvykla jsem si na svůj denní rytmus i pravidelné procházky se psem. V poledne jsem většinou něco malého snědla a vařila až večeři, kdy jsme se všichni sešli. A přestože děti už s námi nebydlí a domů jezdí jen na víkend, tenhle rituál jsme dodržovali i pak. Vyprávěli jsme si u stolu, co jsme za den prožili, a někdy si dali sklenku vína na dobrou noc.

Všechno je jinak

Teď ale bylo všechno vzhůru nohama. Já jsem v pracovně vyučovala přes Skype, Facetime i WhatsApp a Roman si udělal kancelář v obýváku. V poledne se dožadoval oběda. „Tak si jídlo objednej, nemám v poledne čas vařit, jsem taky unavená,“ usadila jsem ho. Pak jsem zjistila, že oběd je to nejmenší. Chyběl mi prostor. Byla jsem zvyklá po skončení lekcí sednout si s kávou do křesla, chvíli relaxovat, pak vyvenčit psa.

Jenže to nešlo. V obýváku úřadoval Roman, takže jsem ho nemohla rušit při video poradách a konferencích. Horší bylo, že Romanovi se nakonec doma zalíbilo. „Představ si, Darinko, že šéf se rozhodl pustit od ledna polovinu pronajatého prostoru. Do firmy bude pravidelně chodit jen pár lidí. A my ostatní kromě porad a nutných schůzek jen podle potřeby.“

„Počkej, tím chceš říct, že to zůstane takhle napořád?“ vyhrkla jsem překvapeně. „Jako že budeš trvale pracovat v obýváku?“ – „A co ti na tom vadí?“ uraženě odpověděl. „Ty taky pracuješ doma!“ – „Jenže to je rozdíl, já nezabírám společné prostory!“ neudržela jsem se. – „Hm, to jsem netušil, že ti překážím,“ prásknul dveřmi.

Večer jsem se mu snažila trpělivě vysvětlit, že respektuji jeho práci, ale on musí respektovat zase tu mou. A že ideálním řešením bude, když si udělá pracovnu z jednoho dětského pokoje. Děti jezdí jen občas a v nejhorším se vejdou do toho druhého.

Přestal o sebe dbát

A tak vlastně každé ráno Roman přešel pár kroků z ložnice do své pracovny. Tím začala další smutná etapa našeho žití. Přestal o sebe dbát. „Nejsi náhodou trochu zarostlý?“ zavtipkovala jsem. –„Proč bych se holil, když do práce jdu až pozítří.“ – „A co třeba kvůli mně?“ – „Darinko, to není důležité!“

Vždy upravený manažer se najednou proměnil v zarostlého chlapa v teplákách a vytahaném triku. Košili nebo slušnější tričko si bere jen na video konference. Pokud potřebuje jet do práce, vyřídí tam to nejnutnější a po pár hodinách je doma.

Sice má pracovnu, ale každou chvíli chodí dolů do kuchyně pro kávu, pro čaj, pro vodu, na svačinu… A dělá mi všude nepořádek. Když skončím s výukou, místo odpočinku utírám zaschlé kapky od džusu na podlaze, zametám drobky z bagety a ukládám použité nádobí do myčky, protože to on prý „neumí“. Věřte, nevěřte, začala jsem být na Romana alergická. I děti si všimly, že jsem na něj podrážděná a vyvolávám hádky.

Už nevím, jak dál. Domov už pro mě dávno není místem klidu a pohody, ale otevřeným bojištěm. Obávám se, že mír je daleko. Tedy pokud k němu ještě někdy dojde.