Čas jen pro mě

S Martinem jsme byli spolužáci z průmyslovky. Začali jsme spolu chodit před maturitou, pak jsme vždycky chvíli někde pracovali, vydělali si peníze a cestovali. S krosnou na zádech jsme procestovali skoro celý svět, poslední dva roky už jako manželé. Potom jsme se konečně usadili, oba si našli zaměstnání. Martinovi se nechtělo „zůstávat dlouho na místě“, jak říkal. Ale přesvědčila jsem ho a nakonec ho přesvědčil i nabízený manažerský post a vyšší plat. 

Potřebuje adrenalin

Martin pořád potřeboval adrenalin a nové zážitky „Tenhle víkend jsem pro nás zajistil bungee jumping,“ jásal Martin. „Andy, a co bys říkala tandemovému skoku?“

Cestování jsme tedy vyměnili za horolezeckou stěnu, seskok padákem, paragliding, let akrobatickým letadlem a já nevím, co ještě všechno. Nemůžu říct, že by mě to nebavilo, ale roky přibývaly, třicáté páté narozeniny jsme oba oslavili, a já jsem cítila, že náš vztah se musí posunout dát – že bychom měli mít děti. Tím jsem Martina úplně rozhodila!

Chci dítě!

„Nepočkáme ještě?“ Asi ho překvapila moje zarputilost. „Já už nechci na nic čekat,“ řekla jsem rozhodně. „Co když neotěhotním hned? Může to podle doktora trvat i několik měsíců!“ Uplynul víc než rok a vytoužené miminko nepřicházelo.

„Přece jenom plodnost po třicítce klesá,“ významně se podívala gynekoložka do mé karty. „Víte, já jsem ze staré školy, té divné módě užívat si a čekat s dítětem do čtyřiceti a pak se zlobit na doktory, že se to nepovedlo, tomu nerozumím,“ dodala. „Jediným řešením je umělé oplodnění,“ řekla. „Poraďte se s manželem. Jen vám musím říct, že je to velký zásah pro organismus.“

Je to proti přírodě!

Velký zásah to opravdu byl, ale hlavně do našeho manželství. Martinovi se do toho nechtělo, protože je to „proti přírodě“. „Tak si požádáme o adopci…“ navrhla jsem nesměle. „Budeme mít vlastní dítě, proč adopci?“ Podivil se Martin. Nakonec souhlasil s umělým oplodněním, ale viděla jsem na něm, že se mu to nelíbí.

Doktorka měla pravdu – zásah do organismu to byl taky. Hormonální léčba, injekce do břicha, čekání na „uzrání“ co nejvíce vajíček…

První pokus

Kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Pak pod narkózou odebrání vajíček, oplodnění ve „zkumavce“, čekání na zprávu, kolik se jich „chytilo“, a uložení do dělohy. Měli jsme velké štěstí.

Podařilo se oplodnit celkem tři vajíčka. Rozhodli jsme se pro možnost dvojčat s tím, že jedno embryo zůstane zmrazené, kdyby se to náhodou nepovedlo. S napětím jsme očekávali den blížící se menstruace, radovali se, když se dva dny nic nedělo. Třetí den naše naděje umřela. Brečela jsem celý den. „Andy, neplač, vyjde to příště,“ utěšoval mě Martin.

Čas běží

Příště se oddalovalo. Nejdřív jsem musela tři měsíce počkat, pak jsem onemocněla chřipkou. Když jsem se z ní vybabrala, zemřel mi otec. Takhle uběhlo šest měsíců. Pak přišel na řadu „Mrazík“, jak jsme říkali zmrazenému embryu. A zase nic.

„Uděláme si nejdřív pořádnou dovolenou,“ přemlouval mě Martin. Tak jsme letěli na tři neděle na Bali. Po návratu jsem si musela léčit zánět zubu. A měsíce utíkaly a utíkaly… Absolvovali jsme další kolo. Zárodek však byl jen jeden a žádný „Mrazík“ navíc. Zázrak se ani tentokrát nekonal.

Kolegyně byla šikovnější

Martin byl na mě naštvaný: „Nemohla bys mluvit o něčem jiném?“ Vztekal se. „Pořád se jen díváš do kočárků, máš to v hlavě!“ Možná měl pravdu, ale kdy jindy než teď jsem potřebovala podporu. Adopci zásadně odmítl. Nechtělo se mu ani do „třetího kola“. Hádali jsem se vlastně pořád, raději se zdržoval v práci a odmítal dítě řešit: „Dej se nejdřív do pořádku, pak se o tom budeme bavit.“

Na to už nedošlo. Jeho šikovná kolegyně, o deset let mladší, to dokázala. Otěhotněla s ním. A já jsem zůstala skoro ve čtyřiceti sama. Nejdřív jsem se nervově zhroutila. Dalších pět let mi trvalo, než jsem byla ochotná pustit si dalšího chlapa do života. Jenže už bylo pozdě…