Čas jen pro mě

„Kdes to našla?“ máma mi vytrhla z rukou dvě zažloutlé fotografie a bez dechu padla vedle mě na gauč. „Co tě bere? Holčičky a porcelánový kýč zvířátek?“ Smála jsem se jejímu nadšení. „Tolik jsme se jich nahledali.“ – „Hm, byly přilepené na dně šuplíku s doklady. Tobě ty obrázky něco říkají?“ – „Jasně! Představ si, že stály na počátku prolomení obrovského tajemství a tragédie naší rodiny.“ – „Cože?“

Rodinné tabu

Babička Hana na něj narazila v osmdesátých letech. Tehdy jí bylo jen o trochu víc, než je dnes tobě. „Já měla krátce po svatbě,“ zamyslela se máma, „tvůj táta tehdy vyklízel léta nepoužívaný sklep a nahoru přinesl zapadlou obálku s fotkami. Vidím to jako dneska.“

„Pro pána Jána,“ spráskla ruce babička, „tak to nebyl jen sen.“ Zašla do svého pokoje a přinesla porcelánovou figurku kočky. Byla úplně stejná jako ta na fotce. „Hm,“ kroutila hlavou, „a co ten pes? Vídala jsem ho ve snu.“ – „Víš, kdo jsou ty děti?“ ptala jsem se jí. Seděla jako omráčená, krčila rameny a začala vzpomínat.

„Moje dětství bylo jedno velké tabu. Žila jsem jen s maminkou, tátu jsem neznala, a tak aby mi nebylo samotné smutno, vysnila jsem si kamarádku. Když jsem o ní mluvila, maminka se zlobila,“ mluvila tiše a upřeně pozorovala děti na fotce.

„Když ne teď, tak už nikdy… V tom je nějaký šlendrián!“ rozhodla najednou rázně a zavelela: „Jede se do Beřkovic!“ V psychiatrické léčebně se tam rok před smrtí starali o tvoji prababičku Amálii.

Alzheimer odhaluje oponu

Vpluli jsme k ní jako velká voda. Pan Alzheimer už měl u Amálie hodně našlápnuto. Když měla dobré chvilky, pamatovala si i jména svých spolužaček, ale co snídala, byste z ní nedostali.

„Haničko,“ usmívala se na svoji dceru. Babička Hana před ní položila tu fotku. „Hanička a Gerda,“ hladila něžně ukazováčkem děti po hlavě. Oči se jí zalily slzami. „Já a Gerda?“ vyskočila babi Hana, jako když ji uštkne had. „A přivedli jste Otu?“ zeptala se stařenka. „Jakého Otu?“ divili jsme se jednohlasně. „No Otíka, vašeho tátu,“ dívala se na nás jako na blázny.

Gerda a Hana

„Byly to krásné časy, ale pak se to nějak zvrtlo,“ vyprávěla jako by to bylo včera. „V osmadvacátém jsme se přece s Otou brali. Procházeli jsme se na břehu Olše a…,“ trochu zbrunátněla, „obdivoval tu obrovskou sochu se třemi orly. Já jsem se jich bála,“ přikrčila se. „Ota byl chebský Němec a já Češka. Tak jsme vás pojmenovali po Otově matce Gerda a po mojí Hana,“ přitiskla si na prsa fotku holčiček. Hana nevěřícně zírala před sebe. „Ne, to přece není možné,“ nervózně se kousla do rtu. „Celý život mám ty divné představy… a ony jsou to skutečné vzpomínky? Proč by je přede mnou tajila, to nedává žádný smysl.“

Porcelánové figurky, které měly svůj příběh. (zdroj: archiv autorky)

Roztržení rodiny

„Po narození Haničky to začalo ve městě i doma houstnout. Ota se dal do nějakého spolku, který založili Němci a Češi tam nesměli. Utahovali si z něj, že jsem Češka. Nejdřív to byla spíš legrace, se všemi jeho kamarády jsem se znala, byli nám za svědky na svatbě, chodili jsme do jedné školy, na zábavy… Když ale jednou přišel domů v kožených kalhotách s kšandami a na dveřích jsme měli křídou ‚Böhmisches Sau‘, věděla jsem, že je zle. Ota nebyl proti Čechům, ale tady by nevydržel s Němci ani s Čechy. Vzal starší Gerdu a odjeli do Hannoveru k jeho tetě. S Haničkou jsme se za nimi měly vydat později. Tehdy jsem je viděla naposledy,“ rozkašlala se. „Jak naposledy?“ vykřikla Hana a zatřásla s ní. „Byla válka. Češi nás prodali, Němci nenáviděli, neměly jsme kam utéct a Ota zmizel,“ rozrušeně lapala do dechu.

„Vzpomínám si, jak jsme se v pětačtyřicátém držely za ruce a dívaly na odstřel těch děsivých orlů,“ hladila ji po ruce Hana. „A co po válce? Proč se nevrátili?“ – „Slehla se po nich zem. Já jsem byla ta s cejchem – manželka Němce a nechtěla jsem ničit život ještě tobě.“

Setkání po půl století

Cestou z léčebny babička Hana nepromluvila ani slovo. Otřesení jsme byli všichni. Jak a kde hledat po tolika letech pravdu? „Rozjeli jsme pátrací akci,“ pokračovala máma, „ale to víš, na Západ to tehdy nešlo. Po sametové revoluci jsme poslali fotky holčiček a keramických figurek do novin v Hannoveru. A po pár měsících přišel dopis od Frau Gertrudy s fotkou, kde držela toho samého keramického psa. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Babi Hana se konečně setkala se sestrou Gerdou. I přes vyšší věk se pak, až do Gerdiny smrti, navštěvovaly.“