Čas jen pro mě

„Drůžák“ Jakoubek

Po maturitě na dopravní průmyslovce Martin nastoupil jako dispečer dopravního podniku. Vždycky se kolem něj točily dívky, ale po kratších známostech nám domů přivedl o dva roky starší Katku. Rozvedenou holku s ročním Jakoubkem.

Nejdřív jsme s manželem moc nadšeni nebyli, ale naše srdce si nejdřív získal Jakoubek. Když mi řekl „babi“, rozplakala jsem se. Katka na nás byla milá a vyprávěla nám, jak bývalý manžel nechtěl další děti a o Jakoubka se po rozvodu přestal zajímat.

Když se brali, Jakoubkovi byly tři roky a u obřadu stál jako „drůžák“, jak tomu sám říkal, protože slyšel, že holčičky jsou drůžičky, tak on je drůžák. Hodně jsme se tomu společně nasmáli. „Mami, tati, musíme vám ještě dneska říct velikou novinu,“ zářil Martin v průběhu svatební hostiny. „Katka je těhotná!“

Náš tip na zajímavou knihu

Těžko si představit něco tak nehezkého jako dospívání v rodině s otcem alkoholikem. Do čtyřicetileté Gábiny, která má zdánlivě vše, co si může přát, v podobě milujícího manžela, tří dětí a dobré práce, by nikdo neřekl, že jako teenager uklízela zvratky po opilém tátovi a ustrašeně čekala na jeho návraty domů. Tohle zkrátka nejsou věci, kterými by se člověk chtěl chlubit. Ale i ty nejhorší vzpomínky a zážitky časem vyblednou, ostré hrany se, obzvláště za podpory milujícího okolí, zbrousí a život plyne klidně a vyrovnaně. Ovšem jen do chvíle, kdy Gábina obdrží zprávu, že otec umírá v nemocnici po předávkování léky. Nezvykle otevřený a syrový příběh o tom, jak alkohol dokáže rozvrátit vztahy v rodině, je plný lží, manipulace, zášti a zloby. Naléhavě a současně nemilosrdně až krutě vypráví o lidských slabostech, selháních, odpuštění, bolestech a jedu, který v sobě lidé dokáží nosit dlouhé roky. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Velká rodina

Naše radost nebrala konce! Martin po svatbě adoptoval Jakoubka a brzy jsme se dočkali malého Martínka. Katka se naplno věnovala oběma dětem, žasla jsem nad její trpělivostí a nápady, kam půjdou a co budou dělat. Martínkovi nebyl ani rok, když otěhotněla znovu. Tentokrát se narodila dvojčata, zase kluci – Matýsek a Šimůnek.

Rodina se čtyřmi dětmi, to už je zápřah. Katka si ale nestěžovala na práci, jen peněz se jim nedostávalo. Martin nejdřív po práci chodil na nějaké brigády, ale viděla jsem na něm, jak je utahaný, usínal snad vestoje.

„Měl bys zvolnit,“ domlouvala jsem mu. „Ale, mami, musím přece živit velkou rodinu,“ usmíval se navzdory vyčerpání. Nakonec se nechal zaměstnat jako řidič kamiónu, prý si víc vydělá. Neviděl první krůčky dvojčat, nebyl doma, když šel Jakub do první třídy a Martínek do školky.

„Za rok půjdou do školky dvojčata, tak můžeš konečně do práce, viď?“ usmála jsem se na Katku. Podívala se na mě, jako bych ji uštkla! – „Ani náhodou, mně to doma vyhovuje. Víš, co mám práce uvařit, uklidit, vyprat a vyžehlit na všechny?“ – „Ale Martin to přece nemůže takhle dál dělat, jezdí pořád, je unavený!“ – „Martin je šťastný a dělá to rád.“

Dětí jako smetí...

„Mami, nemůžeš přece Katce říkat, aby šla do práce,“ rozčiloval se na mě Martin do telefonu. „Je úžasná matka a úplně sama se stará o tak velkou rodinu. Sama jsi mi vždycky vyprávěla, jak jsi chtěla dětí jako smetí.“ – „A to se ti líbí, že ty se musíš pořád honit, abys je všechny uživil?“ – „Tak jsme se dohodli,“ odpověděl nekompromisně. „Katka bude doma a já budu vydělávat peníze!“

Nic už jsem neříkala. Naše vztahy s Katkou i Martinem ochladly. Dětem Katka naštěstí nezakazovala k nám chodit. Když přišli všichni kluci, byli jsme z nich brzy unavení. Uvědomovala jsem si, že se Katka nezastaví, ale taky jsem viděla toho uštvaného Martina. Pracuje snad sedm dní v týdnu, aby dopřál dětem v létě moře, v zimě hory. Občas jsme něco přidali, ale Katka už od nás nic nechce.

„Babičko, my ti řekneme tajemství,“ pošeptal mi malý Martínek do ucha, když byli kluci u nás na víkend. „Maminka s tatínkem říkali, že se s dědou budete zlobit, až se to dozvíte,“ tajemně dodal. „Budeme mít sestřičku!“

Tak se narodila Terezka. A já mám strach, že neskončili. Copak to je normální?