Čas jen pro mě

„Álo, víš, že to nemyslím zle,“ říkala starostlivě máma, když jsem s Jirkou (mým tehdejším spolužákem) jezdila zalévat jejich malou zahrádku kousek za Prahou. „Je to okamžik a zkazíš si celý život.“ – „Mami, celé dny sedím na přednáškách a těch pár hodin na čerstvém vzduchu…“ – „Nedělej si ze mě blázny, moc dobře chápeš, o co mi jde,“ skočila mi do řeči.

Jasně, že jsem jí rozuměla. Bála se, abych neotěhotněla, nemusela nechat školy a neprotloukala se životem jako svobodná matka. Měla s tím své zkušenosti. Můj táta si ji vzal, až když mi byly tři roky. Ale to je jiná historie.

Bouda na mamku

Jirku měla ráda, ale odsud až posud. Chodili jsme spolu už dva roky a ona mu stále vykala. „Pane Jiří, spoléhám na vás,“ podávala mu ruku a pokaždé se mu dlouze dívala do očí. Mrzelo mě, že k němu nedokázala být milejší. Čišela z ní strojenost a opatrnost. Hledala jsem skulinku, jak Jirkovi alespoň pootevřít cestu k jejímu srdci, když v tom mém už byl stálý spolubydlící.

„Ušili“ jsme to na ni (v tu chvíli jsme ovšem neměli ani páru o tom, že i na sebe) na jaře v posledním ročníku. „Jirko, musíme tu mamčinou kamennou hradbu nějak zbořit,“ plánovala jsem nad sklenkou bílého, „ona není takový suchar. Chce to jen, aby překročila ten strach a nedůvěru. Až tě pozná blíž…,“ škytla jsem. Víno mi stouplo do hlavy a můj plán byl na světě. „To myslíš fakt?“ vytřeštil na mě oči Jirka, když jsem mu heslo „Apríl“ předeslala. „Až pozná pravdu a uleví se jí, na mě se bude chvilku mračit, ale tebe obejme.“

Prvního dubna

„Mami, mohla bys upéct ten tvůj vynikající perník s čokoládou?“ Připravovala jsem terén. „Něco slavíme?“ usmívala se máma. „Pozvala jsem na odpoledne Jirku.“ – „A to jako proč?“ Byla hned ve střehu. „Něco se školou… nebo?“ nadechovala se k vyjmenování dalších možných variant. Aby nevyslovila tu pravou, řekla jsem: „Abys mu už konečně začala tykat.“

Nad šálkem kávy, s pusou hnědou od čokolády jsem vzala Jirku za ruku. Kdyby mohl, propadl by se do země. „Mami, chceme ti oznámit, že…“ – „Jsi v tom,“ zaúpěla máma. „To jsem měla říct já,“ dupla jsem si jako zaskočené a uražené dítě. Máma zbělela. Táta se jen přikrčil, sebral noviny a v tichosti se nám ztratil z dohledu.

„Říkal jsem ti to,“ špitl provinile Jirka. „Ty mlč!“ poprvé mu tykla máma. Napětí v pokoji houstlo. Abych předešla výbuchu, vstala jsem, chtěla mámu obejmout a jít s pravdou ven. Ona mě ale předběhla. Vrhla se k nám, jednou rukou hladila mě, druhou Jirku a tekly jí slzy. „Děti moje, takhle si to komplikujete,“ vzdychla, „já to tušila. To…, to vaše zalévání zahrádky.“ – „Ale mami,“ nadechovala jsem se. „Nic, klid,“ utřela si slzy, „to zvládneme.“ Držela nás za ruce. „Ale mami, to byl přece apríl. Je prvního dubna,“ vypadlo ze mě.

Adam, Jáchym a Stella

„Vy mizerové, co kdybych z toho měla infarkt?“ teď už se máma zlobila. Jirkovi ale od té doby tykala dál. Očividně se jí hodně ulevilo. Ovšem ne na dlouho. Koncem dubna jsem přepočítávala „své“ dny v kalendáři pořád dokola. Někde se stala chyba. Heslo „Apríl“ se stalo skutečností. První kolo s mámou jsme už měli za sebou. Podruhé dlouho nechápala, že už nežertuju.

Poslední semestr jsem musela ve škole přejít na individuální studium a na Silvestra jsem přivedla na svět Adámka. Školu jsem, přiznávám, s máminou pomocí dodělala. Svatba byla až po státnicích. I Jirkovi rodiče, chtěli mít jistotu, že syn získá diplom. Chvilku trvalo, než „skousli“, že se z jejich „chlapečka“ stal tak brzy táta. Myslím, že poslední hrany obrousil vnouček Adámek. Od té doby u nás heslo „Apríl“ proběhlo ještě dvakrát. Máme tři děti: Adama, Jáchyma a Stellu.