Čas jen pro mě

Zpěvačka, která přišla o hlas – a našla křídla

Božena Gabriela Vítězslava Laglerová se narodila 11. prosince 1888 v Praze jako nejmladší ze sedmi dětí. Už její rané dětství ale narušila tragédie. Když jí bylo pouhých pět let, zemřel její otec Václav Lagler, která se živil jako tajemník finančního ředitelství. Rodinné zázemí se tím zásadně proměnilo a velkou roli v jejím životě sehrál strýc, geolog a profesor Karlovy univerzity Filip Počta.

Už od mládí bylo jasné, že má Božena talent. Vystudovala pražskou konzervatoř a nastoupila do Vinohradského divadla, kde se rychle vypracovala až na sólistku. Objevila se ve hře Netopýr a Dolarové princezny. Moc se ale neprosadila a koncem roku 1908 z divadla odešla.

Jenže pak přišel okamžik, který změnil všechno. Při generální zkoušce svého prvního velkého vystoupení náhle ztratila hlas. Sen o operní kariéře se rozpadl během několika minut.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Hélène Dutrieu (†83): Žena mnoha povolání

Z pódia do kokpitu

Další zlom přišel ve chvíli, kdy ji okouzlil nový fenomén – létání. V době, kdy ženy neměly v kokpitu co dělat (alespoň podle tehdejších mužů), se rozhodla, že právě tam patří.

Cesta ke kniplu ale nebyla jednoduchá. V Čechách ji odmítli, a tak odjela do Německa, do školy průkopníka letectví Hans Grade. Vzpomínala na to později slovy:

„Nemohu vypsati všecky dojmy… měla jsem pocit jásavé radosti.“

Nadšení ale brzy vystřídala tvrdá realita. Při závěrečné zkoušce v roce 1911 havarovala a utrpěla vážná zranění páteře.

La Aviadora

Ještě téhož roku se do výcviku vrátila. A uspěla. V říjnu 1911 získala jako první žena v Rakousko-Uhersku a teprve třináctá na světě pilotní průkaz.

Najednou byla celebritou. Létala na exhibicích, soutěžila po celé Evropě a v Hannoveru získala stříbrný pohár. Publikum ji milovalo. Říkali jí „La Aviadora“ – letkyně.

Letiště Johannisthal, září 1912. (Zdroj foto: Wikimedia Commons, Unknown author, Public Domain)

Americký sen se nekonal

Spolu s Augustem Tenniesem Lüthjem a pilotem Heinrichem Schüpphausem odplula Božena v roce 1912 z Hamburku do Karibiku. Nějakou dobu pobývala na Kubě.

Po příjezdu do Havany ji čekal střet s realitou. Kvůli technickým problémům se plánované lety neuskutečnily a brzy se mladá žena ocitla bez peněz v cizí zemi. Situaci navíc zhoršily nepokoje na Kubě.

Další cesta přes Dominikánskou republiku a Haiti přinesla nejen úspěchy, ale i tragédii. Při jednom z letů na Haiti došlo k nehodě, při níž zemřel chlapec, což vyvolalo hněv místních obyvatel. Božena i její kolega Schüpphaus museli uprchnout do USA, a to dokonce pod falešnou identitou. Do New Yorku dorazila vyčerpaná, ale zkušenější. Začala znovu pracovat v letectví, poznávala nové stroje a postupně se postavila na nohy.

V roce 1913 se vrátila do Evropy a o rok nato začala první světová válka, do níž se chtěla zapojit jako pilotka (měla ovšem v úmyslu přejít k nepříteli). Opakovaně o to žádala. Přesto byla pokaždé odmítnuta.  

Co by vás ještě mohlo zajímat

Christina Koch (49): Z Michiganu až ke hvězdám

Láska a konec létání  

Po válce se její život uklidnil. Dne 22. dubna 1919 se provdala za Josefa Peterku, odborníka v letecké fotogrammetrii a leteckého instruktora. Když v roce 1926 vznikla Masarykova letecká liga, která měla nadchnout mladou generaci pro létání, stala se členkou jejího ústředního výboru. Jejím hlavním úkolem byla propagace. Psala vzpomínky, články i úvahy, zejména pro časopis Letec, kde v sérii textů přibližovala svůj neobyčejný životní příběh.

„Jizva na čele a poraněná páteř byly malou obětí na oltář pokroku.“

Ani v pozdějších letech z leteckého světa nezmizela. Jako respektovaná průkopnice se účastnila společenských i vzpomínkových akcí, například v roce 1940 při výročí prvního letu Jana Kašpara v Pardubicích. Brzy poté ale přišel definitivní konec jedné éry. Letecké spolky byly za okupace rozpuštěny.

Božena Laglerová zemřela 8. října 1941 ve svém bytě v Praze a byla pohřbena na hřbitově v Bubenči.

V dubnu 2025 byla v areálu Nové Waltrovky v Praze odhalena socha Odvaha inspirovaná osobnostmi Boženy Laglerové a hokejisty a trenéra Augustina Bubníka. Autorem je sochař Dušan Zahoranský.