Čas jen pro mě

1. Narodil se údajně bez známek života Karel Havlíček přišel na svět 31. října 1821 v Borové u Přibyslavi jako syn kupce Matěje Havlíčka a jeho ženy Josefy. Ve vlastním životopise později tvrdil, že se narodil zdánlivě mrtvý a teprve zásah okolí ho přivedl k životu. „Přišel jsem na svět mrtev a jenom násilou mne přivedli k sobě,“ vzpomínal. Jeho starší bratr Filip přitom zemřel ještě jako kojenec. Havlíček sám se nakonec dožil pouhých 34 let.

2. „Borovský“ nebylo jeho skutečné příjmení Pokřtěn byl jako Karel Boromejský Oldřich Havlíček. Přídomek Borovský si zvolil podle rodné Borové. Vlastenecké přívlastky odvozené od rodiště byly mezi českými literáty 19. století poměrně oblíbené.

3. Původně se chtěl stát knězem Po studiích filozofie v Praze vstoupil roku 1840 do arcibiskupského semináře. Věřil, že jako kněz bude moci vzdělávat český lid. Brzy však narazil na přísnou disciplínu a prostředí vyžadující poslušnost. Po necelém roce byl ze semináře vyloučen. Postupně se stal ostrým kritikem církevních poměrů, nikoliv však nutně samotné víry.

4. Odjel do Ruska jako nadšený slovanofil V roce 1843 zamířil do Moskvy, kde působil jako vychovatel v rodině profesora Stepana Ševyrjova. Do Ruska přijížděl s romantickou představou o velkém slovanském národu, který by mohl být oporou Čechům. Pobyt ho však rychle vyléčil z nekritického obdivu. Vadila mu zaostalost země, samoděržaví i omezená svoboda. Své zkušenosti později zachytil v souboru Obrazy z Rus.

5. Dokázal si znepřátelit i české vlastence Havlíček nešetřil kritikou ani lidi, kteří stáli na „české straně“. Proslul například nemilosrdnou recenzí románu Poslední Čech Josefa Kajetána Tyla. Vadilo mu prázdné vlastenecké nadšení bez skutečného obsahu. Podle něj nestačilo pouze zpívat české písně a dojímat se nad slavnou minulostí – národ potřeboval vzdělání, hospodářský rozvoj a rozumnou politiku.

6. Nebyl revolucionářem za každou cenu V revolučním roce 1848 se zapojil do veřejného života a byl zvolen poslancem říšského sněmu ve Vídni a následně v Kroměříži. Přesto odmítal bezhlavý radikalismus a násilné převraty. Prosazoval postupné reformy, občanská práva a politickou odpovědnost. Kritizoval tedy jak vídeňskou vládu, tak některé příliš horlivé revolucionáře.

7. Dvakrát ho soud osvobodil – přesto se ho vláda zbavila Jeho Národní noviny byly roku 1850 zastaveny, a tak začal v Kutné Hoře vydávat časopis Slovan. Úřady ho opakovaně žalovaly kvůli článkům namířeným proti absolutismu. Poroty jej však osvobodily. Ministr vnitra Alexander Bach proto zvolil jiný postup: Havlíčka neposlal do vězení na základě rozsudku, ale nechal ho administrativně deportovat.

8. Do Brixenu ho odvezli uprostřed prosincové noci Dne 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ráno vstoupil do jeho domu v Německém Brodě policejní komisař Franz Dedera se strážníky. Havlíček se musel rychle připravit a nastoupit do dostavníku. Po šestidenní cestě zasněženými Alpami dorazil 22. prosince do Brixenu, dnešního Bressanone v severní Itálii. Cestu později s typickou ironií popsal v Tyrolských elegiích.

9. Nebyl v cele – bydlel v luxusním hotelu Označení politický vězeň je oprávněné v tom smyslu, že Havlíček nesměl Brixen opustit, byl sledován a jeho korespondenci kontrolovala policie. Nežil však za mřížemi. Zpočátku ho ubytovali v hotelu Zum Elephanten neboli U Slona, který patřil k nejlepším podnikům ve městě. První měsíc zde měl zaplacené ubytování i plnou penzi. Rakouské ministerstvo vnitra mu vyplácelo nejprve 400 a později 500 zlatých ročně – částku srovnatelnou s platem vyššího úředníka. Pohodlí však neměnilo nic na tom, že byl nedobrovolně odloučen od domova, čtenářů a veřejného života. Brixen proto pro něj představoval spíše „zlatou klec“ než příjemnou dovolenou.

10. Jídlo si s rodinou nechával nosit z hotelu Roku 1852 za Havlíčkem přijela manželka Julie a dcera Zdeňka. Rodina si následně pronajala menší zahradní domek patřící majiteli hotelu Elephant. A právě odtud pochází zajímavost o Havlíčkově stravování: z hotelové kuchyně si nechávali nosit hotová jídla až domů. Na jídelníčku bývaly telecí vývary, telecí maso, polenta, zvěřina nebo pečeně z alpského kamzíka. Nechybělo ani místní víno. Havlíček si sice stěžoval na vysoké ceny, hladem ale rozhodně netrpěl. Život v Brixenu ho ničil především psychicky – trápila ho izolace, policejní dohled a nemožnost pracovat pro českou veřejnost.

11. Po návratu ho čekala osobní tragédie V Brixenu vznikla Havlíčkova nejslavnější satirická díla – Tyrolské elegie, Král Lávra a podstatná část Křtu svatého Vladimíra. Domů se směl vrátit až v květnu 1855, poté co slíbil, že nebude pokračovat v protivládní veřejné činnosti. Cestou se dozvěděl, že jeho manželka Julie 16. dubna 1855 zemřela na tuberkulózu. Stejná nemoc byla brzy diagnostikována i jemu. Zemřel 29. července 1856 v Praze v pouhých 34 letech. Na pohřbu položila Božena Němcová na jeho rakev vavřínový věnec, který se v národní tradici proměnil v legendární „trnovou korunu“ mučedníka.

Zdroje informací: ctidoma.cz; .iprima.cz; irozhlas.cz