Čas jen pro mě

Osmasedmdesátiletá Rose Finalteri měla ohromné štěstí! Útočník, který ji 26. listopadu 1987 v blízkosti Monmartre přepadl a oloupil, si myslel, že je mrtvá. Paní Rose však přežila a po několika dnech byla schopná podat jeho přesný popis.

Podle ní šlo o „mladého muže černé pleti kolem dvaceti let, s náušnicí v levém uchu, podobného tehdy známému atletovi Carlu Lewisovi“.  Na základě jejího popisu byl už 1. prosince 1987 zatčen čtyřiadvacetiletý Thierry Paulin.

Nikdo ho nechtěl

Jeho krátký život byl ve znamení zla a nenávisti. Narodil se 28. listopadu 1963 na Martiniku. Záhy po narození otec rodinu opustil a matku syn nezajímal. Ujala se ho babička z otcovy strany. Ta však provozovala restauraci ve Fort-de-France a o chlapce se zrovna moc příkladně nestarala.

Když mu bylo deset, vzala si ho k sobě matka. Ta se mezitím vdala a porodila několik dalších dětí. S nevlastními sourozenci si Thierry nerozuměl a matka na něj nestačila. Neustále řešila domácí bitky, při kterých se Thierry násilnicky choval k mladším dětem. Dohodla se tedy s jeho otcem, že si ho vezme k sobě do Francie. Ten souhlasil, protože mohl přestat posílat alimenty. Ani otec si se synem nerozuměl a nevěděl, co s ním.

Terčem posměchu

Ve škole se mladík špatně učil, s ostatními si nesedl a spolužáci bílé pleti se mu vysmívali kvůli jeho původu. Nakonec se v 17 letech rozhodl vstoupit do armády a sloužil u parašutistů. Stejně jako ve škole si tu ale přátele nenašel. I tady byl terčem posměchu kvůli barvě pleti i do očí bijící homosexualitě.

Poprvé zaútočil na starší majitelku obchodu s potravinami v listopadu 1982. Žena ho však poznala a Paulin byl zatčen. Místo původně navrhovaných dvou let za mřížemi však dostal podmínku a vrátil se zpět do armády.

V roce 1984 začal pracovat jako číšník v klubu transvestitů Paradis Latin. Tam poznal tehdy devatenáctiletého Jeana-Thierryho Mathurina, narkomana původem z Francouzské Guyany, a začali spolu žít. Ten Thierryho přivedl k drogám a jejich prodeji.

Panika mezi staršími ženami

V říjnu 1984 mladíci společně napadli první ženy. Jedenadevadesátiletá Germaine Petitot sice přežila, ale nebyla schopna útočníky popsat. Třiaosmdesátiletá Anna Barbier-Ponthus útok nepřežila. Zemřela kvůli částce pouhých 300 franků…

Proč začal útočit zrovna na staré ženy, je záhadou. Podle psychologů se Paulin prostřednictvím těchto útoků mstil své babičce za ne zrovna vydařené dětství.

Paulin s Mathurinem trávili noci v tanečních klubech, popíjením šampaňského a užíváním kokainu. Koncem roku 1984 odjeli do Toulouse k Thierrymu otci. Ten se synovým způsobem života zásadně nesouhlasil a jeho milence nesnášel. Ve vypjaté atmosféře, kdy došlo i na rvačky, se mladíci rozešli. Útoky na starší dámy však pokračovaly.

Druhá vlna útoků a vražd

Na podzim 1986 Paulin zaútočil baseballovou pálkou na jednoho z obchodníků s kokainem a vážně ho zranil. Byl zatčen a strávil rok ve vězení Fresnes. Když odtud odcházel, věděl, že je HIV pozitivní.

Jeho šílené útoky na staré ženy nabraly na zběsilosti. Paulin věděl, že umře. Za peníze a kreditní karty odcizené nebohým stařenkám pořádal bujaré večírky.

„Monstrum z Monmartre“, jak se mu začalo říkat, se stále nedařilo dopadnout. Policie byla pod silným tlakem veřejnosti. Shromáždila otisky prstů 150 000 podezřelých, ale k Paulinovi se nedostala, protože nedbalostí policejních úředníků jeho otisky z databáze omylem zmizely.

Paulina zadržel 1. prosince 1987 policejní inspektor Francis Jacob na ulici. Po zatčení Thierry Paulin nezapíral a uvedl, že s prvními útoky a vraždami mu pomáhal Mathurin. Když Mathurina zadržela policie, přiznal se i on.

„O vraždách mluvil tak, jako kdyby vyprávěl, jak si šel koupit cigarety,“ uvedl později jeden z Paulinových vyšetřovatelů.

Paulin byl nakonec obviněn z 18 vražd (přestože podle něj jich bylo 21). K vynesení rozsudku nedošlo, protože musel být už začátkem toku 1988 hospitalizován a ve vážném stavu pak strávil ještě rok ve vězeňské nemocnici, kde 16. dubna 1989 podlehl AIDS.

Mathurin byl odsouzen za prvních devět útoků a vražd na doživotí.