Čas jen pro mě

Na světě je jako oficiální vynálezce bleskosvodu uznáván Benjamin Franklin. Ten ho ale sestrojil až roku 1760, tedy o šest let později, než Čech Diviš, jehož koncepce byla navíc lepší než Američanova.

Proměna chlapce v mnicha a Divíška v Diviše

Narodil se jako Václav Divíšek dne 26. března 1698 do malé usedlosti v Helvíkovicích u Žamberka jako syn manželů Anny a Jana Divíškových. Spolu se sourozenci tu žili až do roku 1714, kdy jim zemřel tatínek a celé to nevelké hospodářství převzal jeho nejstarší bratr Jan. Divišův rodný dům zde můžeme najít ještě dnes a dokonce ho navštívit, protože je od roku 1965 zpřístupněn veřejnosti jako součást Městského muzea v Žamberku.  

Vzhledem k tomu, že mladý Václav je vynikajícím studentem, jehož navíc učení a poznávání baví, je přijat na studia jezuitského gymnázia ve Znojmě. Tedy – po přímluvě svého příbuzného Jindřicha Dušíka, v tu dobu rektora znojemské jezuitské koleje, takže mladého studentíka Divíška přijímají jako stipendistu premonstrátského Louckého kláštera. Rodina totiž nemá na to, aby chlapce na běžných studiích živila. A tak se nakonec stává knězem.

Hned po složení řeholního slibu příjímá řádové jméno Prokop a příjmení si změní na německo-latinské Diwish, což pak ale v českém pravopise zní nikoliv Divíšek, nýbrž Diviš. Tolik ony proměny.

Od víry až k milované elektřině

Jako novic do premonstrátského řádu v Louce u Znojma nastupuje Prokop Diviš roku 1720 po úspěšném absolvování středoškolského studia. V září roku 1726 je definitivně vysvěcen na kněze. Zároveň se stává učitelem přírodních věd. Profesorem filozofie a teologie bude jmenován roku 1729, přičemž v průběhu své pedagogické činnosti rozpracovává disertační práci z oboru teologie a filozofie, kterou pak obhájí roku 1733 a je promován doktorem filozofie (na univerzitě v Sacburku) i doktorem teologie v Olomouci.

V této souvislosti ho církev jmenuje podpřevorem v Louce. Pak mu ale – o tři roky později – nabízí opat Nolbek, aby se ujal řízení fary v Příměticích u Znojma a stal se tak farářem v místním kostele svaté Markéty. Prokop přijímá, neboť pochopil, že tady se konečně bude moci svobodně věnovat svým zamilovaným experimentům se statickou elektřinou. 

Elektřina je láska ženského rodu

Jako mnich nemůže milovat ženu, zamiluje si tedy elektřinu, která je také ženského rodu. Ostatně – vzdělaný kněz Diviš dobře věděl, že Élektra byla bohyně: dcera Titána Ókeana a jeho manželky Téthys. Jejím manželem se stal Thaumás, bůh přírodních úkazů na moři. A mezi takové nesporně patří blesky. A tady se kruh Prokopovy studentské lásky do bohyně Élektry (její dcerou byla bohyně duhy Iris) uzavírá: zamiloval se do statické elektřiny.

A teď se s ní konečně může svobodně mazlit – experimentovat. K tomuto účelu si vlastnoručně zhotoví přístroj zvaný – jak jinak než – „elektrum“. A jak to vypadalo? Šlo o skleněnou kouli, upevněnou na dřevěné hřídeli, jejímž otáčením, kdy zároveň docházelo k tření o polštář z telecí kůže, získával mladý výzkumník elektřinu. (Všichni si přece ze základní školy pamatujeme na proslulé pokusy s „liščím ohonem a ebonitovou tyčí“!) 

Z malé fary až na císařský dvůr

Mladý přírodovědec, zaníceně zamilovaný do bohyně Élektry, nicméně dál roste i profesně, tedy v církevní hierarchii: v období let 1741-1742 přebírá Prokop Diviš úřad převora v klášteře v Louce u Znojma. A díky své prozíravosti ho dokonce zachrání před zkázou v průběhu takzvané „války o rakouské dědictví“, kterou tehdy vedla rakouská císařovna Marie Terezie s pruským králem Fridrichem II. Nakonec ale zvítězí láska (k vědě i elektřině) nad církevní kariérou: Diviš se roku 1742 vrací na svou někdejší přímětiskou faru a tam pokračuje ve výzkumech.

„Odsaji blesky z mraků.“

Už v tu dobu věděl, že blýskání a hřmění za bouřky je elektrické podstaty a vlastně jde o tytéž jevy, které – v malém – vyvolával při svých pokusech. Začíná experimentovat „ve velkém“ s přírodou a pověst o jeho experimentech se brzy donese k císařskému dvoru do Vídně. Odtud je pak roku 1750 vyzván, aby své pokusy demonstroval přímo před zraky císařského páru Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského. Oba jsou z Divišových pokusů tak nadšení, že ho na místě odmění zlatými medailemi se svými podobenkami. Tehdy již vedl vynálezce Diviš čilou korepondenci s fyziky z celého světa.

Smrt vědce všechny vyděsila

Své krátké latinské pojednání o svádění elektrických výbojů napsal V. P. Diviš poté, co roku 1753 v Petrohradě zabil – při pokusech – blesk jeho kolegu, profesora Georga Wilhelma Richmanna. Poslal ho petrohradské Akademii věd k posouzení. Ta však jeho pojednání nevěnuje patřičnou pozornost, neboť český učenec poněkud „nevědecky“ začíná citáty z Bible a rozvíjí zastaralé teorie.

Richmannova smrt nicméně otřásla vědeckou veřejností a pokusy s blesky byly zastaveny. Diviš se však zastrašit nedá a vytváří onen „meteorologický stroj“. Nejde se o hromosvod v dnešním slova smyslu: „stroj“ má trvale vyrovnávat napětí mezi nebem a zemí a tak odvracet vznik výboje.

A jak to vypadalo?

Základem stroje byl vodorovný železný kříž umístěný na patnáctimetrovém stožáru, který nakonec Diviš zvedl až na 41,5 metrů. Odborný popis zní: „...Ramena kříže byla na konci kolmo doplněna kratšími vodorovnými tyčemi, na kterých bylo umístěno 12 kovových krabic, v nichž bylo do silné vrstvy železných pilin vloženo celkem asi 400 k obloze čnících ostrých kovových hrotů. Celá konstrukce byla vodivě spojena se zemí třemi řetězy...“.

Pak ale 15. června vztyčí Prokop Diviš svůj „povětrnostní stroj“, což je soustava plných čtyř set kovových hrotů spojených s uzemněním. Stroj má podle jeho představ „...odsávat elektřinu z oblak a snižovat tak nebezpečí vzniku blesku“. Každý znalec nám ale potvrdí, že v zásadě fungovala stejně jako hromosvod či odborněji bleskosvod, který „...svádí blesky na neškodné místo a nemůže zabránit vzniku výbojů“, jak svůj přístroj popsal Franklin. Dal se snadno a lacino sestrojit, takže se rychle rozšířil. Rychleji, než principiálně též správný Divišův „stroj“: v Čechách byl poprve vztyčen roku 1775 v zámku Měšice u Prahy. 

Nadchl císařovnu, vytočil vesničany

Diviš se těšil na každou bouřku, protože za nich prováděl stále nové pokusy. Jejich výsledky sepsal v práci „Magia naturalis“ (O podstatě atmosférické elektřiny), které dedikoval Marii Terezii. Princip svého vynálezu si pak navíc ověřil i při zmíněné již návštěvě císařského dvora, kde pomocí železných hrotů ukrytých ve své paruce cíleně rušil experimenty dvorních fyziků.

Jenomže když v roce 1759 postihlo celou Evropu nebývalé sucho, vesničané v Příměticích dospěli názoru, že za všechno může Divišův bleskosvod, neboť „...rozhání mraky“. A tak vtrhli do zahrady, uvolnili řetězy a konstrukci strhli k zemi. A zničili. Avšak už o rok později tam stál znovu... 

Elektrický hudební nástroj a elektroléčba

Nesmíme ale zapomenout, že Diviš byl i výtečný hudebník, a tak není divu, že vynalezl vlastní elektrický hudební nástroj: sestrojil unikátní strunný nístroj „Zlatý Diviš“ (Dennis d´Or), kterému elektřina měla „čistit zvuk“. Onen unikát měl 790 kovových strun, tři klaviatury, trojí pedálový systém a byl napojen na elektrickou energii leydenských láhví, což byl předchůdce kondenzátoru či dnešních baterií. Přístroj dokonce oslovil samotného císaře Josefa II.

Diviš také využíval statickou elektřinu pro léčebné účely: léčil jí různé formy ochrnutí, revmatismu a svalových křečí.

Duchovní i vynálezce Prokop Diviš zemřel 21. prosince 1765 v klášteře v Louce u Znojma. V současné době je řazen mezi vědce světového významu.